Pod jabloní

Konečně je ráno! Na oblohu pomalu stoupá zlatý kruh paprsků a ptáčci zpěvem začínají vítat své lidské sousedy. Nacházím se na chatě mých prarodičů v Kamenci, kde jsem si oblíbila místo pod přerostlou jabloní. V rozporu s velikostí na ní rostou téměř zakrslá jablka a občas na vás i nějaké spadne. Hned když mě dlouhé prsty slunečních paprsků probudí, stěhuji stůl z předsíně pod moji oblíbenou jabloň. Je to vlastně jen obyčejný strom mezi dvěmi půlkami chaty, ale mi je pod ním velice dobře.

Skřípe jedna kachlička, druhá, třetí ... nesu si nábytek do přírody. Konečně už sedím pod mou jabloní, která mě objímá svými dlouhými pažemi. Mravenci se přišli nasnídat. Ze země si jako vojáci razí cestičku k chutnému rohlíku se sýrem. Začínají porušovat gravitační zákony a šplhají po kolmé noze dřevěného stolu. Protože samozřejmě nechci, aby mi svačinku snědli, na chvíli se oddaluji (i se svačinou) od mého oblíbeného místa. Velitel malých černých potvůrek zavelel hledat potravu někde jinde a já konečně mohu nerušeně pozorovat přírodu v rozkvětu.

Květy zpřístupňují včelám svůj nektar, rosa pomalu vsakuje do žíznivé země a tráva vzorně začíná narovnávat "páteř". Sousedův kohout opožděně hlásí začátek sobotního rána. Jenže kulatý zdroj světla pro mé neustálé čtení vystupuje čím dál výš nad oblohu. Přes větve stromu mi na bílý ubrus háže černobílé obrázky. Ty se stále více protahují a pomalu se ztrácejí jak na ubrusu, tak v mé paměti. Místo nich se objevují kapky vody. Slunečná část dne je definitivně pryč.

Božský pláč pomalu dopadá na stonky trávy, které před ním smekají svůj pomyslný klobouk. Dva živly se začínají propojovat. Na můj stůl právě padá ze stromu jablko, zasažené nemilosrdnými kapkami vody. Odrazí se a splyne s ostatními trosečníky v louži kolem něj. Je čas se schovat do tepla.

Z okna teploučké chaty sleduji, jak rostliny a zvířata neúspěšně prchají před útočící vodou. Nemohou se jako já jednoduše schovat do vyhřáté budovy. Výměnou za potřebnou vodu musí mnohé květiny obětovat svá poupata, která prostě propadnou tíze vody. S deštěm se nad krajinou snáší i černá noc. Uspává vše živé, abychom za pár hodin zase mohli vidět, jak se příroda probouzí. Probouzí, usíná a sní i všechny její součásti kromě člověka. Ten se od přírody už dávno oddělil a jestli tomu tak bude i nadále, brzo si ji člověk bude muset vyrábět jako vše ostatní