Je sobota, přesto se probouzím časně ráno. Chci se vydat na výlet do přírody. Rychle se vysprchuji, nasnídám, zabalím do batohu svačinu a pláštěnku, obuji pevné botky a hurá ven.

Obloha je modrá jako šmolka, ptáci neúnavně zpívají své ranní árie. Z dálky slyším i kukání kukačky. Zastavím se a počítám. Kolik let mi přisoudí?

Ze silnice naštěstí brzy mohu sejít na polní cestu. Z levé strany dozrávají zlaté klasy pšenice, napravo roste jetelina. Nad červenými hlavičkami jetýlku poletují čmeláci, včelky se raději pilně vrhají na květy zvonečků a kopretin, které rostou na mezi. Teď jsem se pěkně vylekal. Pod nohama mi přeběhla malá šedá myška, nezapomněla přitom na mne zvysoka zapištět. Nyní nad kopretinami rejdí pestří motýli, ladně se přenášejí z květu na květ. Snažím se alespoň jednoho chytit, ale kdepak. Vždy na mne vyzrají. Klidně se usadí na bílém velkém květu a vyčkávají.Pomalu si nechají mojí dlaní pohladit křídla, ale najednou udělají "frrr" a zmizí v modři nebe.

Loudám se dál. Přede mnou se otvírá brána lesa. Potichu vcházím dovnitř.

Obejme mě náruč mohutných stromů. Voní tu pryskyřice a houby. Těším se, že snad najdu nějaký hříbek, klouzek nebo alespoň holubinku. Však malý proutěný košík mám s sebou. Opatrně našlapuji po mechu nasáklém, ještě ranní vláhou, a dívám se na všechny strany. Náhle zajásám, pod smrkem vidím dvě lesklé tmavohnědé hlavičky suchohříbků. Beru nožík a už jsou u mne v košíku. Kousek dál v sametovém kapradí nacházím další hříbky. Za hodinku projdu pořádné území lesa a košík se plní.
Došel jsem k lesnímu potůčku. Po deštích minulého týdne je jeho koryto plné kalné vody. Škoda, jindy jeho voda bývá čistá. Přesto pozoruji pomalý proud, který unáší do neznáma větvičky a šišky. Na břehu potoka roste bujná tráva, kapradí, ale bohužel i kopřivy, o které jsem se díky své neopatrnosti popálil.

Spěchám tedy raději dál. Zastavím se až na mýtině. Slunce již pěkně hřeje. Usedám na bobek a otrhávám keříčky lesních červených jahod. Jejich sladká chuť mě nutí hledat další a další. Za chvíli se ale musím vydat na cestu domů, abych se vrátil včas.

Lesem se mi jde dobře, je tu chládek a mně je do zpěvu z té krásy kolem. V polích už si přeji být co nejdříve doma. Slunce pořádně připaluje, jeho paprsky mě lechtají na krku i tvářích. Mám pocit, že hořím. I ty kopretiny, které ráno svěže slunce vítaly, teď před ním sklánějí hlavičky dolů. Potřebovaly by trochu vody, ale kdo ví, kdy zaprší. Ani já už nemám co pít. Chvátám k domovu.

Konečně jsem doma. Všichni mají radost z mého houbařského úlovku a zatímco hltavě piji minerálku, ostatní už přemýšlí, z kterých hřibů bude bramboračka a z kterých smetanová omáčka.
A já dostávám také hlad a chutě.