Kraj mých snů

Nevím, které místo na Zemi je nejkrásnější, ale důležité je to, že vím, jaké je nejkrásnější pro mě.

Je to místo, kde na břehu stojí vysoké kamenné stavidlo, hledící vdál na vodní plochu rybníka, stojí tak majestátně, jako by mu vše kolem patřilo, mohutné vrby, rákos, tráva, pole, prostě vše až do posledního zrnka písku. Přijde mi, že jen já jsem poctěna tím, že na něj mohu vstoupit, posadit se a pověsit své bosé nohy volně dolů po jeho zdi. Slunce se již krčí za obzorem, jen několik paprsků vyslalo po vodě, aby mi dělalo i v posledních minutách společnost.

Vidím, jak drobná těla lysek vzdorující malím ale silným vlnám si náhle povšimla mé přítomnosti a blíží se ke mně v očekávání, že mi v kapse uvízl kus něčeho dobrého! Často si sem chodím číst nebo si jen vyčistit hlavu od rozmarů okolního světa, poslouchat šepot listů, cvrkot i plácání se větví o hladinu.

Naposled sejdu k vodě, položím dlaň na rozehřátý kámen a vyčkávám, až se jí sama dotkne, loučí se se mnou a já zase s ní. Rozhlédnu se naposledy po kraji mých snů a spokojeně odcházím.

Nazývám jej krajem mých snů, jelikož je doopravdy jen můj, to se jen tak nezmění.