referaty.sk – Všetko čo študent potrebuje
Lucia
Piatok, 13. decembra 2019
Krásy letní noci
Dátum pridania: 09.08.2007 Oznámkuj: 12345
Autor referátu: Ivouseki
 
Jazyk: Čeština Počet slov: 2 256
Referát vhodný pre: Základná škola Počet A4: 5.1
Priemerná známka: 2.96 Rýchle čítanie: 8m 30s
Pomalé čítanie: 12m 45s
 

Jsem na procházce s babiččiným psem a pozoruji, kolik energie zůstalo Báře po tak dlouhém, únavném a slunečném dnu a kochám se také okolní nádhernou a poklidnou přírodou. Po křivolaké kamenité cestičce, sevřené z jedné strany obilným polem a z druhé rozkvetlou loukou, se blížíme k rybníčku ukrytému v nevelkém hájku. Mohutné a věkovité stromy se k nám naklánějí a jejich listy tajemně šepotají v mírném vánku.

Pomalu se stmívá a trochu se ochlazuje, je krásný letní podvečer. Květiny již zavírají své květy, aby se také uložily ke spánku. Ptáci už zalétají do svých hnízd, včely se vracejí do úlů a jezevec vylézá z nory, aby se poohlédl po něčem k snědku. Zářivý a žhavý kotouč na temně modré obloze se pomalu kutálí za obzor. Něco ho bolí u srdce, začíná krvácet, nechce odejít a opustit zemi, kterou celý den zahříval. Nebe bez mráčků se barví do ruda a slunce konečně zapadá za okraj horizontu. Sedám si do trávy a zhluboka se nadechuji, úplně se mi zatočila hlava z toho čistého vzduchu a proto se pokládám. Ráda ležíc sleduji to noční divadlo.

Již se schoval i poslední paprsek a na oblohu se právě vyhoupla stříbrná tvář měsíce. Společně s ním přichází i jeho věrné a krásné společnice hvězdy. Spolu tvoří líbeznou stříbrnou symfonii a vypadají jako blízkající se diamanty. Dostavila se také paní Tma a pokryla celý kraj černým závojem. Na temné hladině rybníka, kterou čeří drobné vlnky nebo občasné mrsknutí rybky, se nyní odráží zářící "vlčí měsíc". Žabí orchestr mě doprovází v mých myšlenkách. Kdesi zahoukala sova.

Bára divoce a radostně poskakuje po louce halící se do temnoty a chytá poslední mouchy, které se nestihly schovat. Město v dálce začíná rozsvěcet lampy, které svítí jako korálky do tmy. Spolu se zářící noční oblohou je to úchvatný pohled. Stíny listnatých zelených stromů ve mně teď budí hrůzu i obdiv. Jsou tak veliké i ve dne, když po nich lezu, nebo se z nich v noci stávají vraždící obři s kupou dřevěných a silných paží? Jejich děsivé větve pro mne náhle ztrácejí onu odpudivost, jako bych spatřila jejich dobrácké obličeje...

Nastává čas, kdy se i já se psem musím vrátit domů. Nejsem smutná, protože vím, že to nebylo naposledy, co jsem si vyšla večer do přírody. Léto je přece ještě tak dlouhé a během prázdnin se sem za stromy, rybníkem a svítícím městem ještě mnohokrát podívám.

Tentokrát vidím větve stromů, jak se klátí ve větru, který si s nimi pohrává. Jen ať jim neublíží. Kořeny mají také co dělat, aby se pod jeho sílou nevyvrátily. Určitě si přejí, aby přestal nebo alespoň polevil. Blízko mne proletí několik listů unášených větrem daleko, daleko do jiných míst a větévky stromů tak zůstávají holé. Jak jsou na tom živočichové, kteří jsou nuceni si sehnat zásoby na zimu? Mohou-li vůbec něco sehnat a neodnesl-li jim to vítr, doufám že se jim to podaří. V duchu si začínám říkat, že se mnou není asi něco v pořádku. Vždyť přece musí být něco, co i já považuji za krásy podzimních dní. Začíná mi být poněkud chladno a tak jsem se vrátila za zavřené okno pokoje a nadále pozoruji podzim. Nevím, jak dlouho jsem hleděla skrz okno, ale bylo skoro celé zamžené, když vtom mě něco napadlo. Ne, vlastně jsem si vzpomněla. Jak jen jsem na to mohla zapomenout? Jak? Nevadí, nechám to být a nebudu si s tím teď lámat hlavu. Teď když mám krásy podzimu... Vzpomněla jsem si totiž, jak jsem se mnohokrát procházela s mým psem podzimní krajinou a dokonce i za pěkného počasí. Slunce svými paprsky rozehřívalo mou špatnou náladu nad brzkým příchodem zimy jak rampouchy visící ze střech domů. Listy zbarvené do tisíce a jedné barvy, všech možných i nemožných velikostí poletovaly vzduchem nebo se povalovaly všude kolem. Na silnicích, chodnících a dokonce v okapových jamkách. No jo, to se mi líbilo, ale je to opravdu vše, co můžu nazvat krásami podzimu. Nemám podzim ráda, necítím se v něm dobře, asi jako když si navléknu na tělo svetr, který štípe a pořád se musím drbat, neustále vrtět a není v něm k vydržení.

Ulice se pomalu zaplňují teple oblečenými lidmi. Když se chystám ven, navleču na sebe teplý rolák a zimní bundu. Procházím parkem a dívám se kolem. Na stromech už nenajdeme ani jediný strakatý lísteček, na podzim se na zemi rozprostíral zlatý koberec, po kterém lidé chodili, když si chtěli zkrátit cestu. Každým krokem se ozýval šustot, který rušil zpěvy posledních ptáků, kteří tu zůstali. Dříve než nastane ta "pravá" zima, se toho musí ještě mnoho zařídit.

Ve městech zimní období lidé moc nevnímají, jen řidiči už vyměnili pneumatiky z aut, z letních na zimní. Ti, co na to zapomněli, krutě zaplatí svou daň. Silničáři už jsou připraveni, aby vyjeli se svými vozy, obdivuji tyto zaměstnance, kteří každý den umožní bezpečnou jízdu miliónům aut. Na vesnicích přichází se zimou spousta starostí, sedláci jich mají plnou hlavu, co se zvířaty? Ty jsou v klidu ve svých stájích a přežvykují různé pochoutky od svého hodného pána. Největší problémy nastanou, když napadne první sníh. To musí sedláci odklízet hromady, aby se vůbec dostali ven.

Sedím nedočkavě za oknem a očekávám, že první vločka dopadne na zmrzlou zem. I když se Martin v kalendáři objevil už před týdnem, nic se neděje. Žádná bílá peřina nikde neleží. S napětím sleduji večer počasí. Když se ráno probudím a vykouknu z prohřáté postýlky, čeká na mě velké, studené a mokré překvapení - sněží! Vločky létají ve větru a já přemýšlí o tom, kam asi dopadnou. Na mokrou silnici, kde se promění v blátivou břečku, špinavou od aut projíždějících každou chvíli kolem, nebo na bílý kopeček za městem, kde dovádějí děti se svými zvířecími kamarády. V hlavě se mi honí spousta činností, kterých bych si mohla v závějích užívat.

V příštích dnech vytáhneme ze sklepa lyže, boby, sáně a brusle. Každý víkend se spolu s kamarády a rodiči vydáváme do zasněžené krajiny, která mi připadá jako pocukrovaná silnou vrstvou slaďoučkého cukru, abychom se vyřádili na čerstvém, voňavém a mrazivém vzduchu. Vzdalujeme se od města, sníh nám křupe pod nohama a z úst nám každým výdechem vychází teplý vzduch měnící se na bílý kouř. Po hodině máme červené tváře jako míšenská jablíčka. Velký mráz nás pak zažene zpět do našich teploučkých domovů, kde si dáme ovocný čaj připravený od naší milé maminky. Sedím v křesle schoulená do teplé deky a přemýšlím o tom, že se pomalu blíží moje oblíbené Vánoce. Každou chvíli usrkávám teplého nápoje a v hlavě mi létá spousta otázek: Budou se všem líbit moje dárky? Doufám, že neskončí někde v rohu, kde o ně nikdo ani pohledem nezavadí. Nastává dlouho očekávaný den, celý rok se na něj těší spousta lidí na celém světě, nejvíce já. Hned po snídani začneme zdobit umělý stromeček, který nedočkavě vykukuje z krabice a chce už konečně ven. Po dozdobení vypadá skvěle. Malinkaté žárovičky spolu bojují o to, která více zazáří. Nemůžu se dočkat, až večer spatřím hromadu dárečků zabalených do pestrobarevných balících papírů. Několik splněných přání se skrývá pro každého pod zelenými větvemi, stačí jen přistoupit a najít ten správný balíček.
Ze všeho nejraději mám období, kdy pomalu končí zima a začíná jaro. I když sněhová peřina ještě pokrývá zmrzlou zem, připravují se bledule a sněženky na to, aby vykoukly ze svých úkrytů. Tito poslové jara nám připomínají, že začalo něco nového. Ráda bych si je natrhala, ale nemohu, protože jsou chráněné, a proto se musím spokojit s tím, že rostou v přírodě a vykouzlí úsměv na kolemjdoucích lidech. Až se půda zahřeje jarními paprsky slunce, pokvetou i ostatní rostlinky. Pak nebudeme vědět, že jsme před několika týdny prožili jedno krásné roční období - zimu.

Vždy když začne léto, je nejlepší najít si své místečko v přírodě, kde je krásně a klid. Já takové místo mám. Je to daleko od lidí a od všech starostí. Z tohoto místa mi pohled na rozkvetlou louku, rybník odrážející paprsky slunce a pestrobarevné ptáky v korunách stromů vždy připomene, že je tu léto. Nad celou krajinou se vznáší usměvavá tvář slunce, která sem přináší jasné a tolik vítané světlo. Sytě zelená pokrývka trávy rozprostírající se po celém okolí je poseta milióny kytek různých barev a velikostí.
Nejhezčí je pro mne pohled na rybník na konci rozkvetlé louky, na jehož modré hladině se odráží stín stařičké vrby, která roste u břehu. Jednou jsem šla kousek po proudu potůčku vytékajícího z rybníka, který se mi ztratil v puklině velké skály. Kam asi odtéká? Možná do další malebné krajiny, kde někdo jiný má své nejlepší místečko. Když stojím na břehu rybníka, vidím, jak se v dáli rýsuje jediný veliký kopec na jehož vrcholku stojí kostelík. Sluneční paprsky a jasně modrá obloha zvýrazňují lesklou špičku věžičky kostela.

Do uklidňujícího ticha se najednou ozvou podivné zvuky. Aha, to jen dvě žáby se rozhodly osvěžit vodou z rybníka. I ony mají radost z léta, po jejich žblunknutí do vody se hladina rozčeřila a po žábách zbyla jen zvětšující se kolečka na povrchu vody. Na vrbě se probouzí pestrý ptáček a začíná zpívat velmi veselou melodii. O čem tak asi zpívá? Určitě o tom, jak je rád, že mu letní sluníčko ohřívá peříčka na křídlech. I včelky vylétly z úlů a létají z květiny na květinu a poctivě je opylovávají.
Pomalu se stmívá a trochu se ochladilo. Ano, nastal letní večer s chladivým vánkem. Květiny již zavírají své květy, aby se také uložily ke spánku. Ptáci už zalétli do svých hnízd a včely se vrátily do úlů. Náhle se dostavila paní TMA a pokryla celý kraj závojem tmy. Na temné hladině rybníka se nyní odráží jasně zářivý měsíc v úplňku.

Nastala doba, kdy i já odcházím domů. Nejsem smutná, protože vím, že to nebylo naposledy, co jsem navštívila své místečko. Léto je přece dlouhé a během prázdnin sem určitě ještě mnohokrát zavítám.

 
Copyright © 1999-2019 News and Media Holding, a.s.
Všetky práva vyhradené. Publikovanie alebo šírenie obsahu je zakázané bez predchádzajúceho súhlasu.