Asi i vy máte někde své nejoblíbenější místo, kam si chodíte odpočinout před ruchem, skřípotem a křikem. Toto místo znáte jako své boty, ale stále tam chodíte a nevíte proč. I já mám své místo. Leží nedaleko mého bydliště. V malé vesničce jménem Mělčany. Nevím, proč se tam vracím. Možná proto, že jsem mu svěřil svá tajemství a nechci ho podvést, když se známe tak dlouho.

Občas si tam sednu a nechám se hladit po uších zpěvem listů. A nebo si nechám radit od staršího z ořešáků. Ale někdy se nám do povídání připlete vítr, který si chce ukrást listy pro sebe, aby si s nimi mohl hrát a poslouchat jejich píseň jen on. Hamoun jeden! Možná proto se s ním nikdo nechce bavit. Jenže velký ořech si nedá jen tak vzít svá děťátka, a tak každé drží pevně ve svých prstech. Vítr pravidelně na podzim vyhrává, a tak si strom jen tak stojí a čeká na léto, protože v létě si své děti nejvíce užívá. Libuje si. A plánuje taktiku na podzim, aby si svá děťátka užil co nejdéle. Jeho bratr si však v boji proti větru počíná lépe. Vítr se k němu těžko prodírá přes ruce a prsty jeho většího bráchy. A tak se mu vždycky na podzim posmívá, že on si své děti udrží déle než on, i když není větší než on. Na toto soupeření se poklidně dívá křížek, který, aby lépe viděl, kdo si udržel nejdéle svá děťátka, stojí uprostřed. Oba stromy mu závidí, že v něm bydlí zlatá pana Marie. Avšak křížek se také stará o něco jiného, než jen o poslouchání písní a dívání se na nekonečné soupeření stromů. Musí totiž hlídat ženu svého srdce, na kterou pořád doráží smog z města Dobrušky.

Nevím, jestli máte své oblíbené místo. Myslím si, že ano. Komu byste totiž svěřovali svá tajemství. Kam byste si chodili odpočinout, popovídat si a nebo se jen tak projít.