Ty moje přírodo. Jsi tak sladká a jemná, když jsem tebou celá obklopena, cítím tvojí nádhernou vůni a možná proto jsi moje vysněné místo.

Když si lehnu na sluníčkem vyhřátý kámen, najednou ze mě spadnou všechna trápení, nikdy se mi Tě nechce opouštět. Ráda se k tobě každý den vracím. Ty moje krásná přírodo, jak jistě víš, mám Tě moc ráda. Lidé se k tobě nechovají vždy pěkně.
Tvoji pohodu mi dodává tvé barevné listí, které když se snese na zem a já se po něm projdu, krásně zašumí. Vždy se na tebe mohu spolehnout, ty mně nikdy nezklameš. V dálce je v kapradinách ukrytá lesklá studánka a vím, že se z ní mohu napít. Do ticha se rozléhá ptačí zpěv, který mi dává jistotu, že mi pomůže odreagovat se ode vše mých problémů, trápení a stresu.

I zvířátka, která schováváš v sobě, jsou velmi spokojená. Vesele poskakují z jednoho vrásčitého stromu k druhému. Dáváš jim vše co potřebují, lásku, potravu a bezpečný domov. Neposední ptáčkové se ti za to odměňují svým krásným zpěvem.
Dokážeš být i krutá. To, když vše pokryje bílý studený sníh, který se nádherně třpytí jako malé blýskavé drahokamy a třeskutý mráz nás nutí vyhledat teplejší příbytek. Ale i to patří k životu. Potom bychom si jen těžko mohli vychutnat hřejivé paprsky sluníčka.

Je úžasné, když se mohu nechat unášet tvým klidem a pohodou.