Moje oblíbené místo je uprostřed šumícího lesa. Představte si les, který se mírně svažuje a hned na to stoupá. Tam uprostřed lesa je jakoby osamocený ostrůvek s dvěma stromy.

Kolem ostrůvku teče slabý potůček, který je obklopen kameny a spadlými kmeny, na nichž si hoví rosou nasáklý mech. Potůček lze snadno přeskočit a měkce dopadnout před statné kořeny obou stromů, které se navzájem prolínají, jakoby si tak něžně chtěly vyznat svou lásku. Tyto dva stromy skryté a přece vyzdvižené ve své kouzelnosti vzbuzují autoritu i rozněžněnost. Ráda si sedám k jejich kmenům, zavírám oči a vnímám zvuky lesa, tak nevinné a tajemné. Cítím vůni, tak typickou pro les, tak čistou. Dýchám zhluboka a cítím v zádech kůru kmene, otevírám oči a vzhlížím do koruny.

Dívám se na strom a přestávám ho vidět. Teď vidím barvy a tvar. Barvy svítí a já si strom prohlížím jako bych ho viděla poprvé v životě. Jsem uchvácená jeho krásou, kterou každý nevidí, protože se nedívá. Les utichá, slunce pomalu zapadá a objevují se červánky, které lehce stoupají nad lesem. Cítím, jak mi vítr hladí tvář a proplétá se vlasy. Skoro jako bych teď byla stromem a vlasy mím listím...