Kalendář dnes ukazuje datum 21. března. Nastal první jarní den. Rozhodl jsem se podniknout první jarní vycházku do blízkého lesíka.

Silnice, po které jdu od našeho domu, se leskne, neboť v noci pršelo. Také tající zbytky špinavého sněhu zanechávají na silnici své mokré stopy. Po sto metrech přecházím na lesní stezku. Zde je sněhu mnohem více, sluneční paprsky sem přes vysoké koruny stromů pronikají jen lehce. Místy mi proto pod nohama křupe zledovatělý sníh, místy již čvachtá bahno.

Vyjdu na louku, první jarní tráva se snaží prodrat skrz kopečky bílého sněhu. Na místech, kam slunce už dosáhlo svými hřejivými paprsky, se travička zelená. Také stromy pučí, těším se, až pokvetou a nad nimi bude slyšet bzukot pilných včel. Včelky jsou ještě schované v úlech, ale ptáci neúnavně zpívají a oznamují nám, že jaro otevřelo dveře a vyhání zimu pryč. Na větvičce javoru se přede mnou houpe malá sýkorka. Nebojí se mě, asi si dobře pamatuje, jak jsem jí celou zimu sypal semínka do krmítka.

Přes louku přeběhl rychle zajíc a ukryl se v lese. Možná ho vyplašil pes, se kterým si vyšel na procházku náš soused. I pes se raduje z pěkného počasí, radostně vrtí ocasem a žene se kupředu, soused má co dělat, aby ho na vodítku udržel.
Já jdu dál loudavým krokem, spěchat se mi nechce. První jarní sluníčko mě hřeje, mírný vánek mi čechrá vlasy. Vidím v dálce břízy, které svou bělostnou kůrou září tak, že je nelze přehlédnout. Brzy budou ve větru vlát jejich drobné zelené lístky.
Vcházím do hustého lesa. Rostou tu hlavně jehličnany, jejichž jehličí neopadalo a je stále zelené.

Pod korunami těchto velikánů je mnohem chladněji. Kam oko dohlédne, leží na zemi ještě pár centimetrů sněhu. Jsou v něm znát stopy srnčí zvěře, však kousek odtud se nachází krmelec stále plný sena. Náhle mi nad hlavou něco zašustilo. Spatřil jsem zrzavou veverku, skákala ze stromu na strom, byla tak mrštná, že se mi za chvíli ve větvích ztratila. Podíval jsem se na hodinky a ustrnul. Bylo půl páté a já přitom slíbil, že do čtyř hodin budu doma.

Rozběhl jsem se, až mi na záda stříkalo jarní bahýnko. Maminku jsem našel na zahrádce. Také obdivovala příchod jara. Skláněla se nad prvními sněženkami a bledulemi, které se klubaly se sněhu na našich záhonech. Až jaro pokročí, vykvetou nám tu i narcisy, tulipány, ocúny, petrklíče. To potom bude barevná krása. A na loukách v zelené trávě se objeví sedmikrásky, pomněnky, pryskyřníky a podběl.

Vlaštovky a jiřičky navrátivší se z teplých krajin postaví hnízda a vyvedou mladé. Také zajíčci březňáci se rozběhnou do světa. Ožijí všechna zvířata, květiny i lidé. Jaro je prostě tu.