V dnešním světě stále existují jednodušší prokaryota, ale prvenství v přírodě už dávno patří složitějším buňkám eukaryotickým, které jsou pro život lépe přizpůsobeny. Jejich odlišnosti jsou patrné především ve struktuře. Zásadním rozdílem je nepřítomnost jádra a specifických membránových organel v cytoplasmě prokaryot. Zatímco tyto jednodušší buňky obsahují v cytoplasmě pouze kruhovitou DNA, u vyšších buněk najdeme spirálovitou DNA (popř. RNA) přímo v jádře. Eukaryota můžeme dále dělit na buňky rostlinné a živočišné, které rozlišujeme podle přítomnosti dalších membránových organel. Kromě těchto dvou typů existuje ještě jeden zvláštní druh – buňky hub, jejichž buněčná stěna je tvořena vlákny chitinu.
Mezi nejdůležitější funkce buňky patří příjem a výdej látek, který je umožněn několika různými pochody. Příjem látek je zcela zásadním procesem, bez kterého by žádná živá buňka nemohla existovat, a je prováděn například difúzí, která je založena na fyzikálních vlastnostech daného prostředí, a která na základě rozdílu koncentrací daných látek umožňuje například pronikání etanolu, močoviny, různých plynů nebo i větších molekul rozpustných v lipidech. Osmóza je zvláštním druhem difúze, který umožňuje průchod pouze molekulám H2O. Opakem difúze je tzv. aktivní transport realizovaný pomocí transportního proteinu, kterým se dovnitř dostávají například aminokyseliny – přitom dochází ke spotřebě ATP. Dalšími možnostmi příjmu látek, využívanými hlavně při transportu větších látek, jsou endocytózní děje – pinocytóza a fagocytóza.
Výdej látek (sekreci) umožňuje děj opačný endocytóze - nazývaný exocytóza. Látka jejím prostřednictvím vylučuje především odpadní látky, složky bun. stěny, hormony, enzymy a krevní bílkoviny.
Život by samozřejmě nemohl existovat, pokud by nebyla zajištěna regulovaná reprodukce organismů. Pojmem buněčný cyklus rozumíme sled na sebe navazujících dějů, jimiž mateřská buňka prochází od svého vzniku do dělení na dvě buňky dceřinné. Délka tohoto procesu, který je dodnes předmětem výzkumu, je dána geneticky a není u všech organismů stejná – žabí embryo je schopno rozdělit se během třiceti minut, zatímco jaterní buňka člověka potřebuje pro stejný pochod přibližně jeden rok.
Nejdelší dobu potřebuje tzv. G1-fáze, jejímž úkolem (stejně jako u G2-fáze) je syntéza bílkovin, tedy růst buňky.