Během mobilizace před Mnichovem lid dozrál a dospěl k identifikaci sebe sama se svobodou národa a státu. Šlo o národ, který volil, stejně jako srbský kníže Lazar, být raději vojensky poražen, než-li morálně rozložen. Politická reprezentace však zvolila kapitulaci. Následoval šok, desiluse a trpké zklamání. Po Mnichovu si lidé začínají uvědomovat chyby minulosti, ale už není možnost jejich nápravy. Začíná 2. republika a kritika té první, která nedokázala vyřešit ani jeden ze svých velkých problémů. Kritika mnohdy pravdivá, často však ubohá a bezzubá. Výsledkem ovšem není pokání, ale rezignace a vzestup nízkosti. Elita postupně přenechává místo jiným. Od té doby či spíše až od okupace šlape "dobrý" voják Švejk po těle hrdinného legionáře.Za nacismu je vysoká kolaborace, nikoliv však vyšší než v jiných státech Evropy. Existuje přeci jen určitá bariéra. Pořád jsou kategorie my a oni. Nejedná se ani tak o kolaboraci ideovou, ale spíše o výrony lidské závisti a malosti. Jsou však i tací, kteří se neustále hlásí k odkazu Legií a jdou proti proudu. Jde o domácí odboj, vojáky v zahraničí či "pouze" lidi, kteří dokázaly žít v pravdě. Daleko větší selhání nastává bezprostředně po okupaci. Rudé armádě jsou bez sebemenších výčitek svědomí vydáni na smrt nejen osvoboditelé Prahy, členové ROA, ale i ruská předválečná emigrace. Mezi nimi i velitel obrany ČSR z roku 1938, generál Sergej Vojcechovský. Doba komunismu poznamenává českou povahu vesměs jen k tomu horšímu. Švejk již není ve společnosti zdaleka tím nejhorším, místy nastupuje zjev daleko horší, Pepa Vyskoč. A jaká je tedy česká povaha dnes? Jaké je vyústění tohoto jejího vývoje? Snadno formulovatelná otázka, těžší odpověď. Češi jsou oproti jiným národům Evropy více kreativní a náleží mezi mistry improvizace. To jak v tom dobrém, tak v špatném slova smyslu. Těžko říct, čím je to zapříčiněno, ale mají docela velký všeobecný rozhled, věc častěji možná daleko důležitější než-li je abstraktní pojem inteligence. Ani té však není nedostatku. Problémovými vlastnostmi jsou česká vychytralost, neurčitost, švejkování, snaha na všem za každou cenu vydělat a nedostatek jakéhokoliv přesahu. Na druhou stranu jsou dalšími typicky českými vlastnostmi nedostatek sebedůvěry a velká sebekritičnost. To znamená, že i svou povahu vidíme možná mnohem černěji, než jaká ve skutečnosti je. A pocit sounáležitosti? Často můžete slyšet, že u nás není přítomen.