Národní povaha se stejně jako národ sám v čase mění a vyvíjí. Ztotožníme-li se s dnes převládajícím tvrzením, že jako národ existujeme od dob národního obrození (byť například text Dalimilovy kroniky dokazuje něco zcela jiného), tak jsme národem věku středního.

Česká povaha se tedy začala tvořit v době nesvobody a násilné osvícenské germanizace. Své mládí prožili Češi v rámci Rakouské, později Rakousko-Uherské říše. Odtud možná ta vrozená nedůvěra, nikoliv však odpor, vůči všemu cizímu a novému. V průběhu mládí se střídaly doby těžké s obdobími relativního uvolnění. Co však zůstalo po celou dobu stejné bylo, že pokud si někdo takříkajíc hleděl svého, neměl s orgány represe žádné potíže. Pokud se však začal nějakým způsobem angažovat, mohlo to mít za následek třeba takovou deportaci do Brixenu. Rakousko však postupně přestávalo být tím, čím bývalo dříve, a tak se již na přelomu 19. a 20. století zdálo, že spěje buďto ke svému konci, ale spíše ke svobodě a rovnoprávnosti Čechů v rámci Říše. Monstrózní soudní procesy se měnily ve frašky, bylo zavedeno širší volební právo a vydána jazyková nařízení, která na úřadech zrovnoprávňovala češtinu s němčinou. Rakousko-Uhersko však svým vstupem do Velké války spáchalo nečekanou sebevraždu a českému národu tak spadla svoboda doslova do klína.

Válečný prožitek a možná i šok ze svobody, jejíž podoba předčila předčila i ty nejodvážnější předválečný sny, hluboce zasáhly celou společnost. Vznik Československa znamenal rozbití zažité všednodennosti. Začalo období pro tvorbu české povahy možná nejdůležitější - První republika, období dospívání, státní útvar, který za sebou zanechal možná lepší odkaz nám budoucím, než jakým sám ve skutečnosti byl. S dopíváním přišly i jeho problémy. Pubertální národ svrhl Mariánský sloup, politické stranictví dosáhlo nevídaných rozměrů, byly provedeny atentáty na Karla Kramáře i Aloise Rašína a jakýsi Jaroslav Hašek, za občanské války v Rusku politický pracovník Rudé armády, napsal "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války". Od jejich napsání můžeme již jasně rozlišovat dva naprosto rozdílné archetypy české povahy, které spolu neustále a do dnešních dob soupeří. Prvním je onen švejkovský, druhý těží z hrdinného odkazu Československých legií. První republika přečkala několik krizí, včetně té hospodářské, a neodvratně se blížila zkouška z dospělosti. Ano, tou zkouškou byl skutečně rok 1938.

Během mobilizace před Mnichovem lid dozrál a dospěl k identifikaci sebe sama se svobodou národa a státu. Šlo o národ, který volil, stejně jako srbský kníže Lazar, být raději vojensky poražen, než-li morálně rozložen. Politická reprezentace však zvolila kapitulaci. Následoval šok, desiluse a trpké zklamání. Po Mnichovu si lidé začínají uvědomovat chyby minulosti, ale už není možnost jejich nápravy. Začíná 2. republika a kritika té první, která nedokázala vyřešit ani jeden ze svých velkých problémů. Kritika mnohdy pravdivá, často však ubohá a bezzubá. Výsledkem ovšem není pokání, ale rezignace a vzestup nízkosti. Elita postupně přenechává místo jiným. Od té doby či spíše až od okupace šlape "dobrý" voják Švejk po těle hrdinného legionáře.Za nacismu je vysoká kolaborace, nikoliv však vyšší než v jiných státech Evropy. Existuje přeci jen určitá bariéra. Pořád jsou kategorie my a oni. Nejedná se ani tak o kolaboraci ideovou, ale spíše o výrony lidské závisti a malosti. Jsou však i tací, kteří se neustále hlásí k odkazu Legií a jdou proti proudu. Jde o domácí odboj, vojáky v zahraničí či "pouze" lidi, kteří dokázaly žít v pravdě. Daleko větší selhání nastává bezprostředně po okupaci. Rudé armádě jsou bez sebemenších výčitek svědomí vydáni na smrt nejen osvoboditelé Prahy, členové ROA, ale i ruská předválečná emigrace. Mezi nimi i velitel obrany ČSR z roku 1938, generál Sergej Vojcechovský. Doba komunismu poznamenává českou povahu vesměs jen k tomu horšímu. Švejk již není ve společnosti zdaleka tím nejhorším, místy nastupuje zjev daleko horší, Pepa Vyskoč. A jaká je tedy česká povaha dnes? Jaké je vyústění tohoto jejího vývoje? Snadno formulovatelná otázka, těžší odpověď. Češi jsou oproti jiným národům Evropy více kreativní a náleží mezi mistry improvizace. To jak v tom dobrém, tak v špatném slova smyslu. Těžko říct, čím je to zapříčiněno, ale mají docela velký všeobecný rozhled, věc častěji možná daleko důležitější než-li je abstraktní pojem inteligence. Ani té však není nedostatku. Problémovými vlastnostmi jsou česká vychytralost, neurčitost, švejkování, snaha na všem za každou cenu vydělat a nedostatek jakéhokoliv přesahu. Na druhou stranu jsou dalšími typicky českými vlastnostmi nedostatek sebedůvěry a velká sebekritičnost. To znamená, že i svou povahu vidíme možná mnohem černěji, než jaká ve skutečnosti je. A pocit sounáležitosti? Často můžete slyšet, že u nás není přítomen.

Zkuste však najít mezi svými známými někoho, kdo tvrdí, že svou budoucnost vidí mimo rámec tohoto národa.

V poslední době můžete stále častěji odevšad slýchat nejen různé úvahy o české povaze, ale také názor, že žádná národní povaha vlastně neexistuje a je strašně nespravedlivé a nekorektní připisovat jedinci určité vlastnosti jen na základě příslušnosti k vyšší skupině. Toto tvrzení, jak se zdá, je však spíše jen zbožným přáním těch, kterým nezapadá něco jako národní povaha do jejich myšlenkových schémat. Existenci národní povahy není potřeba dokazovat složitými vědeckými teoriemi, stačí jen apelovat na osobní zkušenost každého z nás. Není to jen jazyk a kulturní výdobytky, co nás odlišuje od ostatních národů Evropy.

PS: Tento text, zejména hodnocení tzv. Druhé republiky, nevyjadřuje plně můj názor. Ale zkuste ho psát do slohové práce z Českého jakyka...

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Tá naša povaha česká (úvaha)