Jak má ovšem člověk rozumět asi již notoricky známé normě o zahnutí banánu, skutečnosti, že se hostinští musí doprošovat o výjimky na pokrmy, které se zde vaří desítky, ne-li stovky let, a nápoj, který již několik generací známe pod názvem Rum, musí změnit svůj název jen proto, že nějaký úředník stovky kilometrů od české hranice rozhodl, že to tak musí být. Zastávám názor, že by bylo opravdu spíše zapotřebí dělat něco pro zvýšení životní úrovně a kultury v naší zemi, nežli přemalovávat směrové šipky na českých silnicích do zaoblených "evropských" tvarů. Další kuriozitou je justice s Evropským soudním dvorem ve Štrasburku, ke kterému se budu moci jako občan EU kdykoliv odvolat. Ten nevykládá jen stávající právo, nýbrž vlastní právo i tvoří. Jako nejnebezpečnější zásada EU mi přijde, že evropské právo je nadřazeno právu národních států, což platí teprve od ratifikace Amsterodamské smlouvy. Trpké důsledky této "maličkosti" obyvatelstvo evropských zemí možná ještě pocítí. Dokumentem, který bude nepochybně nepřímo ovlivňovat můj život je takzvaná Chartě základních práv, která se má stát v budoucnu evropskou ústavou. Základem Charty je článek o zákazu diskriminace. Je uváděno celkem patnáct diskriminací, které musí být v EU znemožněny, a proti kterým musí postupovat Rada ministrů. To by byl zajisté chvályhodný čin. Ovšem v Chartě základních práv je ještě jeden důležitý článek, a ten je skutečně znepokojující. V článku 52 totiž stojí, že základní práva, jako svoboda vyjadřování, mohou být zrušena, ukáže-li se to jako "nutné" a bude-li to odpovídat "stanoveným cílům" EU.

Národní suverenita, tedy i moje možnost spolurozhodovat o osudu své vlasti, bude po přijetí českého státu do Unie nepochybně omezena. V samém centru Evropské komise stojí dvacet komisařů. Počet komisařů má být podle smlouvy z Nice, zvýšen až na 27. Při 27 členech EU by každá země měla v komisi jedno křeslo. Dnes však mají velké země dva komisaře a malé jednoho. V případě, že vstoupí ještě více členů než-li 27, mají komisaři rotovat, protože jejich celkový počet nesmí vystoupit nad 27. Komisaři mají vskutku nesmírnou moc, i když Evropská komise není v pravém slova smyslu vládou. Nemá žádnou armádu ani policii. Nemá žádnou státní správu. Komisaři rozesílají pouze směrnice vládám jednotlivých zemí a udělují pokuty, pokud nejsou směrnice realizovány. Tito strážci smluv, mají značný vliv i v hospodářství. Komisaři mají téměř neomezenou moc, neboť jediný volený a tím kontrolovatelný orgán EU je Evropský parlament, do které budu moci jako občan EU potenciálně kandidovat. Parlament ovšem nemá právo přijímat zákony. Ba dokonce ani zákony zrušit! Komisaři mají tedy vyšší pravomoci než volené orgány. Když přijde směrnice z Bruselu, musí ji národní parlamenty zavést do právního systému svých států. To znamená, že se musí sejít např.