S největší pravděpodobností se Česká republika od roku 2004 stane členským státem Evropské unie (EU). Na tomto faktu nezmění nic ani nadcházející referendum, jehož výsledek je v podstatě již předem jasný. Otázkou, která nezajímá jistě jen mne, ale i řadu lidí mé generace, je, co nám vstup do EU přinese a jestli se jedná o tak výhodnou záležitost, jak je nám takřka ze všech významných sdělovacích prostředků neustále opakováno, a nevyhnutelný akt, k němuž neexistuje v současné Evropě jiná alternativa?

Vstup naší země do EU bezesporu přinese takzvané "otevření hranic", což mi umožní jednodušší cestování po ostatních členských zemích a také možnost tam studovat či si najít práci. Popravdě však musím přiznat, že mě studium ani práce v zahraničí příliš nelákají. Patřím však spíše mezi ten typ lidí, kteří si neradi zvykají na nové prostředí, kulturu a lidi kolem sebe. Představa, že mě budou všichni lidé na ulici či v obchodě oslovovat cizí řečí, není vskutku ničím, co by mne lákalo. Avšak jelikož se snažím uvažovat nesobecky, dokáži pochopit, že by dobře placená práce v zahraničí či diplom z tamní prestižní univerzity představoval pro řadu kreativnějších a přizpůsobivějších mladých lidí velký přínos.

Pochybuji, že členství v EU přinese zvýšení naší životní úrovně. Evropská unie totiž není, jak se snad někteří domnívají, humanitární organizací, ale ekonomickým a politickým spolkem, kde se každý snaží získat co nejvíce pro sebe. Bylo by zajisté naivní předpokládat, že ekonomicky silným a bohatším státům Evropské unie bude nějakým způsobem záležet našem blahobytu. Naopak již samotný fakt rozdílu mzdy přepočtené na euro v České republice a například v Německu (SRN) z naší země i drtivé většiny jejích obyvatel činí ekonomické outsidery. V současnosti jsme všichni svědky vládních snah dorovnávat domácí ceny s cenami, které jsou běžné v zemích Evropské unie. Dle mého názoru by se však mělo začít o vstupu do EU vůbec uvažovat až po dorovnání nejen cen, ale také reálných mezd.

Fakt, že se staneme občany "sjednocené Evropy" bude také znamenat nutnost přizpůsobit se "evropskému" právu, řadě "evropských" norem a zákonů. Asi nikdo nemůže namítat nic proti argumentu, že bylo či je zapotřebí minimálně v rámci evropského kontinentu sjednotit některé, zejména technologické, standarty.

Jak má ovšem člověk rozumět asi již notoricky známé normě o zahnutí banánu, skutečnosti, že se hostinští musí doprošovat o výjimky na pokrmy, které se zde vaří desítky, ne-li stovky let, a nápoj, který již několik generací známe pod názvem Rum, musí změnit svůj název jen proto, že nějaký úředník stovky kilometrů od české hranice rozhodl, že to tak musí být. Zastávám názor, že by bylo opravdu spíše zapotřebí dělat něco pro zvýšení životní úrovně a kultury v naší zemi, nežli přemalovávat směrové šipky na českých silnicích do zaoblených "evropských" tvarů. Další kuriozitou je justice s Evropským soudním dvorem ve Štrasburku, ke kterému se budu moci jako občan EU kdykoliv odvolat. Ten nevykládá jen stávající právo, nýbrž vlastní právo i tvoří. Jako nejnebezpečnější zásada EU mi přijde, že evropské právo je nadřazeno právu národních států, což platí teprve od ratifikace Amsterodamské smlouvy. Trpké důsledky této "maličkosti" obyvatelstvo evropských zemí možná ještě pocítí. Dokumentem, který bude nepochybně nepřímo ovlivňovat můj život je takzvaná Chartě základních práv, která se má stát v budoucnu evropskou ústavou. Základem Charty je článek o zákazu diskriminace. Je uváděno celkem patnáct diskriminací, které musí být v EU znemožněny, a proti kterým musí postupovat Rada ministrů. To by byl zajisté chvályhodný čin. Ovšem v Chartě základních práv je ještě jeden důležitý článek, a ten je skutečně znepokojující. V článku 52 totiž stojí, že základní práva, jako svoboda vyjadřování, mohou být zrušena, ukáže-li se to jako "nutné" a bude-li to odpovídat "stanoveným cílům" EU.

Národní suverenita, tedy i moje možnost spolurozhodovat o osudu své vlasti, bude po přijetí českého státu do Unie nepochybně omezena. V samém centru Evropské komise stojí dvacet komisařů. Počet komisařů má být podle smlouvy z Nice, zvýšen až na 27. Při 27 členech EU by každá země měla v komisi jedno křeslo. Dnes však mají velké země dva komisaře a malé jednoho. V případě, že vstoupí ještě více členů než-li 27, mají komisaři rotovat, protože jejich celkový počet nesmí vystoupit nad 27. Komisaři mají vskutku nesmírnou moc, i když Evropská komise není v pravém slova smyslu vládou. Nemá žádnou armádu ani policii. Nemá žádnou státní správu. Komisaři rozesílají pouze směrnice vládám jednotlivých zemí a udělují pokuty, pokud nejsou směrnice realizovány. Tito strážci smluv, mají značný vliv i v hospodářství. Komisaři mají téměř neomezenou moc, neboť jediný volený a tím kontrolovatelný orgán EU je Evropský parlament, do které budu moci jako občan EU potenciálně kandidovat. Parlament ovšem nemá právo přijímat zákony. Ba dokonce ani zákony zrušit! Komisaři mají tedy vyšší pravomoci než volené orgány. Když přijde směrnice z Bruselu, musí ji národní parlamenty zavést do právního systému svých států. To znamená, že se musí sejít např.

český parlament, směrnici si prostudovat a udělat z ní zákon. To je povinnost členské země EU! Kromě směrnic existují ještě rozhodnutí, doporučení a stanoviska evropské komise.

Na základě všech argumentů pro a proti, které znám, jsem se rozhodl, že k nadcházejícímu referendu půjdu a budu hlasovat proti vstupu České republiky do EU. Přesto v něm však nespatřuji jakýsi druh národní tragédie. Až se jednoho dne roku 2004 probudím, bude ráno jako každé jiné. Přesto bych však na závěr chtěl vyzvat své spoluobčany, aby hlasovali pro budoucnost mladých lidí - proti vstupu do EU.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Čo mne (nám) prinesie vstup do Europskej únie (úvaha)