Další z důvodů proč souhlasím se vstupem je představa, že naše malá zemička v samém srdci Evropy, kterou někde za oceánem ani neznají, teď bude součástí něčeho tak komplexního a jednotného, kde dostane své místo a bude rovnocenným partnerem pro ostatní se všemi právy a povinnostmi.
Dnes vím o Evropské unii poměrně dost. Vím co to je, jak to funguje, proč, a že nás čeká ještě dlouhá cesta než se povede opravdu celistvá spolupráce, ale podle mne je vše na dobré cestě. Když se teď dívám na televizi a slyším o Evropské radě a komisi, o předsedovi této komise a jiných významných osobnostech souvisejících s EU, cítím se být v obraze, něco si z toho vezmu, a je to dobře, protože unie je aktuální, mluví se o ní a bude se o ní ještě hodně dlouho mluvit. Česká republika do unie v r. 2004 vstoupí se vším co to přinese, se vším co by to mohlo vzít, se všemi výhodami ale i nevýhodami. A to že jsou a že existují obavy související se vstupem, a to nejen v naší zemi, to dokazuje právě ta procentová menšina, která v referendu Evropské unii řekla NE. Jak jsem už výše zmínila, jednou z obav je otázka, zda budeme schopni obstát v konkurenci, zda dokážeme udržet krok. Je už naše země připravená? A vzala by EU mezi sebe takovou zemi, která by byla díky špatné ekonomice odsouzena ke stejným, ne-li horším podmínkám než před vstupem? Bude pro české občany se zavedením Eura všechno drahší a platy čím dál nižší? Jeden materiál o tom říká, že naše země určitě strádat nebude, ba právě naopak. Zatím prý každý stát po vstupu do tohoto společenství celkově zbohatnul a neexistuje žádný důvod proč by tomu v případě České republiky mělo být jinak.
Tahle otázka tedy zůstává nezodpovězena. Jak říká Marek Eben: „Bylo by hloupé, abychom si ve sjednocené Evropě dělali ramena a odmítali její pomoc…“ A když jsme se tedy jednou rozhodli vstoupit tak musíme přijmout všechno, to dobré i to zlé a doufat, že nás čeká hlavně to dobré.