Úvaha o Evropské unii

Když jsem se s Evropskou Unií poprvé seznámila na základní škole, z novin a z televize, věděla jsem, že kdyby se mě někdo zeptal jestli chci být členem, řekla bych ANO. V té době se o tom ale moc neuvažovalo, protože unie naši malou zemi do svých řad přijmout nechtěla. Jak bychom se mohli srovnávat s takovým Německem, Velkou Británií či Francií? Jenže ono nejde jen o velikost. Jde o mnohem víc. Unie se totiž snaží sjednotit co nejvíce zemí Evropy, které by měly zájem, sjednotit potřeby všech a zjednodušit tak vztahy mezi státy. Mimo to poskytuje pomoc, rady a v neposlední řadě také finance méně rozvinutým zemím, které o vstup usilují. Např. České republice už z fondu EU vyplynulo 30 miliard korun! To je ale momentálně to jediné, co pro země jak jsme my, může unie udělat, protože existují jistá kritéria, podle nichž je nezbytné se řídit a dodržovat je při přijímání nových členů. Jednak pro dobro právě těch zemí, které chtějí vstoupit jednak pro dobro celé unie – aby nebyla narušena rovnocenná úroveň nějakým méně rozvinutým „nepřipraveným“ státem. Evropská unie přijme pouze takový stát, který je dostatečně vyvinutý, aby splnil její nároky, má stabilní hospodářství a je ekonomicky na úrovni. Zkrátka stát, který by dokázal obstát v konkurenci zemí, které již členy jsou. A to je asi to jediné, z čeho jsem měla trochu strach a stále mám. Od té doby co občané České republiky konečně hlasovali o svém vstupu do EU, začíná být všechno mnohem víc aktuální a blízké. Mně samotné se myšlenka prostoru bez vnitřních hranic (a hlavně myšlenka volného pohybu osob) zdála nanejvýš výhodná a tak jsem si začala shánět další informace. Z internetu jsem si zjistila např. členské země a data jejich vstupu a také jak to vypadá s kandidátskými a čekatelským zeměmi a výsledky jejich referend. Nevím proč občané některých zemí vstup zamítli. Myslím že to má hlavně pro obyčejné lidi spoustu výhod. Například moci bydlet a pracovat v kterékoli zemi EU, odpadají zdlouhavé celní prohlídky, vše je jednodušší a rychlejší. Jednotná měna bude také jistě velkým krokem k lepší spolupráci. Vím, že na to si budeme ještě muset nějaký ten pátek počkat, ale čekali jsme dost dlouho a teď, když se máme stát členy, nás těch pár let (euro má v ČR začít platit od r. 2008) už nezabije…
Klady volného pohybu si neuvědomují jen ti co se rozhodli žít, pracovat nebo studovat v jiných zemích – obrovský význam to má i pro obyčejnou turistiku.

Další z důvodů proč souhlasím se vstupem je představa, že naše malá zemička v samém srdci Evropy, kterou někde za oceánem ani neznají, teď bude součástí něčeho tak komplexního a jednotného, kde dostane své místo a bude rovnocenným partnerem pro ostatní se všemi právy a povinnostmi.
Dnes vím o Evropské unii poměrně dost. Vím co to je, jak to funguje, proč, a že nás čeká ještě dlouhá cesta než se povede opravdu celistvá spolupráce, ale podle mne je vše na dobré cestě. Když se teď dívám na televizi a slyším o Evropské radě a komisi, o předsedovi této komise a jiných významných osobnostech souvisejících s EU, cítím se být v obraze, něco si z toho vezmu, a je to dobře, protože unie je aktuální, mluví se o ní a bude se o ní ještě hodně dlouho mluvit. Česká republika do unie v r. 2004 vstoupí se vším co to přinese, se vším co by to mohlo vzít, se všemi výhodami ale i nevýhodami. A to že jsou a že existují obavy související se vstupem, a to nejen v naší zemi, to dokazuje právě ta procentová menšina, která v referendu Evropské unii řekla NE. Jak jsem už výše zmínila, jednou z obav je otázka, zda budeme schopni obstát v konkurenci, zda dokážeme udržet krok. Je už naše země připravená? A vzala by EU mezi sebe takovou zemi, která by byla díky špatné ekonomice odsouzena ke stejným, ne-li horším podmínkám než před vstupem? Bude pro české občany se zavedením Eura všechno drahší a platy čím dál nižší? Jeden materiál o tom říká, že naše země určitě strádat nebude, ba právě naopak. Zatím prý každý stát po vstupu do tohoto společenství celkově zbohatnul a neexistuje žádný důvod proč by tomu v případě České republiky mělo být jinak.
Tahle otázka tedy zůstává nezodpovězena. Jak říká Marek Eben: „Bylo by hloupé, abychom si ve sjednocené Evropě dělali ramena a odmítali její pomoc…“ A když jsme se tedy jednou rozhodli vstoupit tak musíme přijmout všechno, to dobré i to zlé a doufat, že nás čeká hlavně to dobré.