Jaro (esej)

Tak jak lidé se rodí a umírají, tak i příroda jakoby na podzim umírá k zimnímu spánku, aby se znovu a znovu s železnou pravidelnosti probouzela k životu a s ní vše živé. Noci se zkracují a dny prodlužují, lákají lidi k malé procházce. První jarní paprsky slunce hladí ještě zmrzlé větve stromů, zatímco horské bystřiny a potůčky jsou už plné života,lemované bílými hlavičkami sněženek.Vše ožívá.
Lidé zlákáni touto kouzelnou mocí jara procitají ze zimní ztuhlosti, jsou usměvaví, milí, vyráží do přírody nasát nových sil. Můžeme odložit nejen dlouhé kabáty, čepice, rukavice a šály ale i mrzutost ranního vstávání do chladné nevlídné tmy.
Místo šedé, vlezlé zimy, která nám dříve nepříjemně vklouzávala pod peřiny, nás budí paprsky nesmělého sluníčka šimrajícího na tváří a oznamuje, že je tu další krásný den. Zanedlouho voní šeříky, je tu máj, lásky čas. Kolik básníků opěvovalo krásy tohoto měsíce a pořád nebylo vše řečeno. Tolik krásy, kolik skýtá jarní květ stromů, něžně zelené stráně a ptačí trylkování je neustálým námětem k zamyšlení, údivu a procitnutí lásky. Nejedno srdce se rozněžní, vždyť i Mácha o tom psal.. Ty tam jsou prvomájové průvody, kouzelné noci plné lampionů a spálených vlasů. Vzpomínám na tyto chvíle s trochou nostalgie, kdy jsem plná dětské nedočkavosti rozsvěcovala svůj první lampion. Dívajíc se zpátky na tyto průvody, myslím, že v nich také bylo kouzlo máje. Dnes máme ohňostroje, sic efektní, ale plné kouře vytlačující svěží vůni tiché májové noci.