Etické problémy sebevraždy.
(Nálady smrti)

Motto:
"Po pípnutí mi můžete zanechat na záznamníku
vzkaz, ale dříve se podívejte, jestli náhodou
neprocházím kolem Vás."

Platon říká v dialogu Faidón ústy Sokratovými, že filozofovat znamená ptát se po smyslu života a smrti.

Z výše uvedeného Platonova vymezení filosofie vyplývá naléhavost otázky smrti. Sebevražda je mnohdy brána jako zvláštní případ smrti. Je to ale spíše akt - lidský čin. Valná většina etických teorií se zaměstnává snášením důvodů, proč odmítnout sebevraždu, jako řešení nepříjemné situace. Stejně tak existuje řada rozborů nejrůznějších příčin sebevraždy. Málokdo se ale zabýval tím, jak vlastně sebevražda probíhá a co všechno nám přináší. No deprese a nakonec sebedestrukci, co jiného, řeknete si. Ale to je právě onen laciný přístup.
Problém samotný tkví již v našem nazírání smrti.

Nálady I. - Pán ze San Franciska
V jedné z povídek Ivana Bunina (1870-1953) sledujeme boháče, jenž si přijel Do Evropy užít svých "žluťásků", trochu se (je) rozptýlit. Cesta Středomořím je úchvatná jako svět. Jeho život se řítí vpřed, ale jednoho večera se nachýlí společně se dnem ke svému konci. Jaká to ale netaktnost (Heidegger, Bytí a čas), zemřít ve společnosti, zhroutit se před zraky honorace. Jeho tělo je chvatně sneseno za všeobecné paniky do zadního pokoje, "do nejmenšího, nejhoršího, nejvlhčejšího a nejchladnějšího pokoje v přízemí na konci chodby...", kde ten nebožák vypustil duši. Po mnoha útrapách a handrkování je jeho tělo přijato do podpalubí lodi, jejíž první třídou před časem přicestoval. Takto se vrací pán ze San Franciska domů. Daleko od bujaré společnosti, v přítomnosti rozbouřeného moře. Nikdo nechtěl být mrtvému nablízku.
Smrtí se neradi zabýváme, respektive se bráníme smrtí zabývat. Odsouváme ji do onoho pověstného zadního traktu. Myslet na smrt je považováno za zbabělost (přinejmenším) a dělat si pomyšlení na smrt je již bráno přímo jako úchylka.
Co se to s námi děje ? Na snadě je však spíše otázka, zda-li je to aspekt ryze tohoto, dnes již odcházejícího století. Odmítneme-li spolu s Norbertem Eliasem vskutku prapodivné závěry, k nimž dospěl Philippe Aries ve svých "dějinách smrti" - a to, že lidé v dřívějších dobách umírali klidněji a uvolněněji, nelze ustrnout na premise, že umírání a smrt naháněly lidem strach v každé době.