Jak doplňuje právě Elias (1887-1990), rozdíl je v tom, že lidské umírání bylo dříve poněkud věrnější záležitostí, neboť málokdo žil skutečně sám, tedy rozuměj zcela osaměle. Lidé tak byli nuceni z nejrůznějších příčin "setrvávat" (častokrát i doslova setrvávat u těla) se zemřelými. Po ruce měli přitom řadu rituálů, které byly jednak vyžadovány a na druhou stanu pomohly pozůstalým vyrovnávat se se ztrátou jejich blízkých. Dnes nám tyto rituály možná příjdou nedůstojné a trapné, ale málokdo se umí zachovat v tu chvíli skutečně důstojně a přitom osobitě. Proto snad snadno podléháme obrazu dvou světů.
Ze zvlášť bohatého díla Norberta Eliase vybírám ještě jednu myšlenku, která se rovněž objevila v jeho studii o osamělosti umírajících v dnešní době: lidé neznepokojuje ani tak smrt sama, jako spíše jistota, že zemřou. Domnívám se, že právě otázka jistoty smrti se promítá v určité své podobě do problému sebevraždy.

Nálady II. - Sebevražda pramení ze zoufalství
Dánský spisovatel Jens Peter Jacobsen (1847-1885) píše v novele Dva světy o ženě, která spáchala sebevraždu ze zoufalství nad svým proviněním. Trápilo ji, že se zbavila své smrtelné nemoci na úkor mladé dívky, které tu nemoc přiřkla. A takto uzdravena po roce od osudného udání skoncovala se svým životem (vstoupila do řeky), ve stejném okamžiku, kdy se ona dívka, zdravá a plná života, vydávala (po téže řece) na svou svatební cestu. Ty ženy se již podruhé nesetkaly.
Pro nezúčastněného pozorovatele by tento příběh mohl vypovídat o nesmiřitelnosti dvou odlišných světů - světa života a světa smrti, světa pověr a světa víry atd. Co má však k sobě blíže než život a smrt, víra a pověra ? Tedy opravdu "dva světy" ? A když ano, tak tedy jaké ?

Metafory přístupu
Nálada dvou světů je to, co ovlivňuje náš pohled na smrt. Podle této teorie (a do důsledků uplatňované praxe) je smrt něčím, co nám nepatří a nepatří ani do našeho života.
Takto je to se smrtí v pohledu sociologie: sebevražda je jevem jdoucím proti společnosti a je tedy rozhodně zločinem.

Za zločin je sebevražda považována i třemi základními právními soustavami - římským, církevním a anglické právo. Jejich postoj byl v minulosti zdůrazněn i "sankcemi", které postihnou sebevraha - propadnutí majetku, pohřbení v neposvěcené půdě atd. James Hillman dobře poznamenává v knize Duše a sebevražda, že takto je zpochybňováno právo jedince na sebevraždu. Dokonce vyslovuje následující podotek:"Nenařizuje nám zákon abychom žili ?"
Náboženství obecně je na tom na první pohled shodně. Východiskem je zde premisa stvoření:"Všemohoucí Bůh stvořil život.