Patří jemu." Sebevražda - tedy jinými slovy pokus o samostatné rozhodování o vlastním životě, či projev svobodné (!) lidské vůle ? - je pak brána jako vzpoura proti Bohu. Ale i teologie nachází pro některé sebevrahy ospravedlnění, za příklad zde poslouží sv. Apollonie, jenž se vrhla do plamenů.
Poslední metaforou, kterou si dovolím zde zmínit je lékařství. Jeho základním leitmotivem je nepochybně napomáhání životu a tedy oddalování smrti, která je zdárnému průběhu léčby nepřístupná v jakémkoliv svém projevu. Ať se jedná přímo o sebevraždu, či jen přemýšlení o smrti.
Takhle bychom to tedy daleko nepřivedli. Jak je vidět, všechny výše jmenované ctihodné instituce zapovídají sebevraždu jakožto zločin. Pohlížejí přitom na problematiku optikou oněch dvou světů - považují smrt za cosi vnějšího. Cosi, o čem nemůže rozhodnout ten, jehož se to bezprostředně týká. Jsou ale všichni sebevrazi opravdu zločinci ? A kolik z nich si v tom okamžiku skutečně uvědomovalo, že páchají něco zakázaného ?

Nálady III. - Zoufalství pramení ze sebevraždy
V lapidariu kláštera a hospitalu v Kuksu je k vidění galerie soch Neřestí a Ctností. Jednu neřest zde představuje žena, která si "ze zoufalství vráží v beznadějné situaci do prsou dýku". Tak stojí v oficiálním, podotýkám soudobém, popisu. Mám za to, že se v její tváři lze číst i něco jiného.
Celý soubor soch je zasazen do kontextu křesťanského chápání světa. Pro křesťana je smrt opravdovým cílem života - otevírá mu brány nebe, "smrtí věčné žití vzchází" (sv.Tereza z Avily). Sebevraždou tato možnost zaniká, neboť člověk rezignoval na úděl mučedníka - žít znamená trpět. Sebevražda ho přivedla nikoli k úsměvu vystřízlivění na rtech (Saint-Evremond), ale k zoufalství, jenž je "nemocí k smrti" (Kierkegaard, Nemoc k smrti).
Naše já, jenž jsme svým životem potvrdili, spočívá zcela průhledně v moci, jenž ho založila (Kierkegaard, Nemoc k smrti). Žena, která neunesla sama sebe coby křesťana, tváří v tvář svému konání, v okamžiku své smrti, prožívá zoufalství. To je pohled již z druhého břehu, právě zde máme možnost nahlédnout skutečného, bytostného zoufalství. Zoufalství z toho, co bude, méně již z toho, co bylo. A současně nás tato zkušenost ubezpečuje, že smrtí naše bytí nekončí, jen se mění jeho možnosti.

Prožitek vnitřku
V knize Zkušenosti smrti Paula L. Landsberka se dočítáme právě o takovémto postoji křesťana k sebevraždě. Autor zde připomíná slova sv. Terezy z Avily "zemřít nebo trpět" - údělem každého křesťana je vytrvat na světě. Landsberk připouští, že pochopitelně máme tu možnost se zasebevraždit, ale nemáme to dělat.