Nesmrtelná, abychom se nebáli smrti, či prostě duše - smrtelná či nesmrtelná - abychom ustáli život.
Ke skutečnému životu ale potřebujeme více, než pouhou duši: více totiž toho druhého člověka, jak bylo dobře patrno v příběhu Rusalčině. Jen akceptace druhým nás může zbavit pocitu cizoty (Jan Patočka).

Smrt Sokrata
Albert Camus prohlásil, že sebevražda je jediným závažným filosofickým problémem (Mýtus o Sisyfovi). Myslím, že mým jediným závažným problémem je nevědomost a neochota k vědomí. A tak jsem odsouzen ke strachu. Hillman napsal v knize Duše a sebevražda, že "to, čeho si nejsme vědomi ve svém nitru, k nám přichází zvenčí". I smrt nám poskytuje své zážitky.
Smrt je záležitost vnitřku - v sobě neseme kostlivce. Který se směje všem, kteří mají strach z vlastní smrti. Neochota k (s)vědomí. Nenávidíme a soudíme (a odsuzujeme) blázny - tak nazýváme sebevrahy - a přitom oni chtějí říci pouze to, co sami máme vědět. Jsou ztělesněním našeho nevědomí, naší touhy. Musí se nám ukazovat a musí nás děsit (Foucault, Dějiny šílenství). Pronásledují nás jako neodbytný "vozka smrti" (Lagerlöfová, Vozka smrti): stejně jako on, jsou i sebevrazi oběťmi smrti - jsou těmi, kdož uvěřili, že smrt je nutností. A v tu chvíli rezignovali na ptaní se po smrti, na všechny své zkušenosti smrti a překročili hranice lidských možností, tedy i hranice smrti. Ptaní se po smrti tyto hranice posunuje, neboť nebere smrt jako akt, ale jako dění.
Sebevražda může být paradoxně vyjádřením té nejhlubší úcty k životu. Člověku nedá čest, či snad stud, aby dál žil, když žití za to nestojí - sebevrazi jako smutní strážci smyslu života (Václav Havel, Dálkový výslech). Právě proto, že náš život je bytím k smrti a smrt je podle toho tedy naším dílem, dílem našeho života. Smrt, podle Martina Heideggera, zjednotlivuje, je propastí bez vnějších zásahů. Smrt je jistá a to v každém okamžiku našeho života. Je ale v každém okamžiku nutná ?
Sokrates je ochoten vztáhnout na sebe ruku - s kalichem bolehlavu - jenom proto, že věří, že Bůh na něj seslal nutnost (Platón, Faidón).
V případě sebevraždy poznám smrt jako nutnost, neboť v tomto případě je nutností - sebevražda je činem, prostřednictvím něhož vyjadřuji dostatečný důvod k usmrcení vlastní osoby (Landsberk, Zkušenosti smrti).
Smrt si k nám, našemu nitru, zachovává ten nejsmysluplnější vztah - vztah odstupu. Mělo by nám stačit vědomí, že na nás může kdykoli pokynout. Je to možnost - právě proto není nutná. A z pouhé existence možnosti ještě nic nevyplývá. Nic nás tudíž neopravňuje k tomu, abychom pouze ze své vůle nasedli na její loď. Je to přitom velké pokušení - dnes a denně jsme pokoušeni myšlenkami na vlastní smrt.