Etické problémy sebevraždy.
(Nálady smrti)

Motto:
"Po pípnutí mi můžete zanechat na záznamníku
vzkaz, ale dříve se podívejte, jestli náhodou
neprocházím kolem Vás."

Platon říká v dialogu Faidón ústy Sokratovými, že filozofovat znamená ptát se po smyslu života a smrti.

Z výše uvedeného Platonova vymezení filosofie vyplývá naléhavost otázky smrti. Sebevražda je mnohdy brána jako zvláštní případ smrti. Je to ale spíše akt - lidský čin. Valná většina etických teorií se zaměstnává snášením důvodů, proč odmítnout sebevraždu, jako řešení nepříjemné situace. Stejně tak existuje řada rozborů nejrůznějších příčin sebevraždy. Málokdo se ale zabýval tím, jak vlastně sebevražda probíhá a co všechno nám přináší. No deprese a nakonec sebedestrukci, co jiného, řeknete si. Ale to je právě onen laciný přístup.
Problém samotný tkví již v našem nazírání smrti.

Nálady I. - Pán ze San Franciska
V jedné z povídek Ivana Bunina (1870-1953) sledujeme boháče, jenž si přijel Do Evropy užít svých "žluťásků", trochu se (je) rozptýlit. Cesta Středomořím je úchvatná jako svět. Jeho život se řítí vpřed, ale jednoho večera se nachýlí společně se dnem ke svému konci. Jaká to ale netaktnost (Heidegger, Bytí a čas), zemřít ve společnosti, zhroutit se před zraky honorace. Jeho tělo je chvatně sneseno za všeobecné paniky do zadního pokoje, "do nejmenšího, nejhoršího, nejvlhčejšího a nejchladnějšího pokoje v přízemí na konci chodby...", kde ten nebožák vypustil duši. Po mnoha útrapách a handrkování je jeho tělo přijato do podpalubí lodi, jejíž první třídou před časem přicestoval. Takto se vrací pán ze San Franciska domů. Daleko od bujaré společnosti, v přítomnosti rozbouřeného moře. Nikdo nechtěl být mrtvému nablízku.
Smrtí se neradi zabýváme, respektive se bráníme smrtí zabývat. Odsouváme ji do onoho pověstného zadního traktu. Myslet na smrt je považováno za zbabělost (přinejmenším) a dělat si pomyšlení na smrt je již bráno přímo jako úchylka.
Co se to s námi děje ? Na snadě je však spíše otázka, zda-li je to aspekt ryze tohoto, dnes již odcházejícího století. Odmítneme-li spolu s Norbertem Eliasem vskutku prapodivné závěry, k nimž dospěl Philippe Aries ve svých "dějinách smrti" - a to, že lidé v dřívějších dobách umírali klidněji a uvolněněji, nelze ustrnout na premise, že umírání a smrt naháněly lidem strach v každé době.

Jak doplňuje právě Elias (1887-1990), rozdíl je v tom, že lidské umírání bylo dříve poněkud věrnější záležitostí, neboť málokdo žil skutečně sám, tedy rozuměj zcela osaměle. Lidé tak byli nuceni z nejrůznějších příčin "setrvávat" (častokrát i doslova setrvávat u těla) se zemřelými. Po ruce měli přitom řadu rituálů, které byly jednak vyžadovány a na druhou stanu pomohly pozůstalým vyrovnávat se se ztrátou jejich blízkých. Dnes nám tyto rituály možná příjdou nedůstojné a trapné, ale málokdo se umí zachovat v tu chvíli skutečně důstojně a přitom osobitě. Proto snad snadno podléháme obrazu dvou světů.
Ze zvlášť bohatého díla Norberta Eliase vybírám ještě jednu myšlenku, která se rovněž objevila v jeho studii o osamělosti umírajících v dnešní době: lidé neznepokojuje ani tak smrt sama, jako spíše jistota, že zemřou. Domnívám se, že právě otázka jistoty smrti se promítá v určité své podobě do problému sebevraždy.

Nálady II. - Sebevražda pramení ze zoufalství
Dánský spisovatel Jens Peter Jacobsen (1847-1885) píše v novele Dva světy o ženě, která spáchala sebevraždu ze zoufalství nad svým proviněním. Trápilo ji, že se zbavila své smrtelné nemoci na úkor mladé dívky, které tu nemoc přiřkla. A takto uzdravena po roce od osudného udání skoncovala se svým životem (vstoupila do řeky), ve stejném okamžiku, kdy se ona dívka, zdravá a plná života, vydávala (po téže řece) na svou svatební cestu. Ty ženy se již podruhé nesetkaly.
Pro nezúčastněného pozorovatele by tento příběh mohl vypovídat o nesmiřitelnosti dvou odlišných světů - světa života a světa smrti, světa pověr a světa víry atd. Co má však k sobě blíže než život a smrt, víra a pověra ? Tedy opravdu "dva světy" ? A když ano, tak tedy jaké ?

Metafory přístupu
Nálada dvou světů je to, co ovlivňuje náš pohled na smrt. Podle této teorie (a do důsledků uplatňované praxe) je smrt něčím, co nám nepatří a nepatří ani do našeho života.
Takto je to se smrtí v pohledu sociologie: sebevražda je jevem jdoucím proti společnosti a je tedy rozhodně zločinem.

Za zločin je sebevražda považována i třemi základními právními soustavami - římským, církevním a anglické právo. Jejich postoj byl v minulosti zdůrazněn i "sankcemi", které postihnou sebevraha - propadnutí majetku, pohřbení v neposvěcené půdě atd. James Hillman dobře poznamenává v knize Duše a sebevražda, že takto je zpochybňováno právo jedince na sebevraždu. Dokonce vyslovuje následující podotek:"Nenařizuje nám zákon abychom žili ?"
Náboženství obecně je na tom na první pohled shodně. Východiskem je zde premisa stvoření:"Všemohoucí Bůh stvořil život.

Patří jemu." Sebevražda - tedy jinými slovy pokus o samostatné rozhodování o vlastním životě, či projev svobodné (!) lidské vůle ? - je pak brána jako vzpoura proti Bohu. Ale i teologie nachází pro některé sebevrahy ospravedlnění, za příklad zde poslouží sv. Apollonie, jenž se vrhla do plamenů.
Poslední metaforou, kterou si dovolím zde zmínit je lékařství. Jeho základním leitmotivem je nepochybně napomáhání životu a tedy oddalování smrti, která je zdárnému průběhu léčby nepřístupná v jakémkoliv svém projevu. Ať se jedná přímo o sebevraždu, či jen přemýšlení o smrti.
Takhle bychom to tedy daleko nepřivedli. Jak je vidět, všechny výše jmenované ctihodné instituce zapovídají sebevraždu jakožto zločin. Pohlížejí přitom na problematiku optikou oněch dvou světů - považují smrt za cosi vnějšího. Cosi, o čem nemůže rozhodnout ten, jehož se to bezprostředně týká. Jsou ale všichni sebevrazi opravdu zločinci ? A kolik z nich si v tom okamžiku skutečně uvědomovalo, že páchají něco zakázaného ?

Nálady III. - Zoufalství pramení ze sebevraždy
V lapidariu kláštera a hospitalu v Kuksu je k vidění galerie soch Neřestí a Ctností. Jednu neřest zde představuje žena, která si "ze zoufalství vráží v beznadějné situaci do prsou dýku". Tak stojí v oficiálním, podotýkám soudobém, popisu. Mám za to, že se v její tváři lze číst i něco jiného.
Celý soubor soch je zasazen do kontextu křesťanského chápání světa. Pro křesťana je smrt opravdovým cílem života - otevírá mu brány nebe, "smrtí věčné žití vzchází" (sv.Tereza z Avily). Sebevraždou tato možnost zaniká, neboť člověk rezignoval na úděl mučedníka - žít znamená trpět. Sebevražda ho přivedla nikoli k úsměvu vystřízlivění na rtech (Saint-Evremond), ale k zoufalství, jenž je "nemocí k smrti" (Kierkegaard, Nemoc k smrti).
Naše já, jenž jsme svým životem potvrdili, spočívá zcela průhledně v moci, jenž ho založila (Kierkegaard, Nemoc k smrti). Žena, která neunesla sama sebe coby křesťana, tváří v tvář svému konání, v okamžiku své smrti, prožívá zoufalství. To je pohled již z druhého břehu, právě zde máme možnost nahlédnout skutečného, bytostného zoufalství. Zoufalství z toho, co bude, méně již z toho, co bylo. A současně nás tato zkušenost ubezpečuje, že smrtí naše bytí nekončí, jen se mění jeho možnosti.

Prožitek vnitřku
V knize Zkušenosti smrti Paula L. Landsberka se dočítáme právě o takovémto postoji křesťana k sebevraždě. Autor zde připomíná slova sv. Terezy z Avily "zemřít nebo trpět" - údělem každého křesťana je vytrvat na světě. Landsberk připouští, že pochopitelně máme tu možnost se zasebevraždit, ale nemáme to dělat.

Upozorňuje, že si tímto infantilním pokusem o návrat do ztraceného ráje uzavřeme možnost zasloužit si nebe. Což je dosti nosná myšlenka, řekl bych, i pro toho, kdo má pro Boha jen slova pohrdání.
Ale nejvyšší čas nasměrovat naši pozornost kýženým směrem, tedy k chápání sebevraždy jakožto dění.
Prologem k tomuto budiž to, co bylo řečeno na samém počátku tohoto exposé: považujeme smrt za něco cizího, námi nepostižitelného a tak se od ní ještě více odvracíme. Jaká to pošetilost, přátelé.
Nikdo nám nemůže odejmout naši smrt (Heidegger, Bytí a čas). Je třeba si k ní budovat osobitý vztah a to nelze dělat jinak, než že se o svoji smrt budeme zajímat. Myslet na smrt ještě neznamená chtít se zasebevraždit. Ba co více. Psycholog James Hillman v knize Duše a sebevražda ukazuje, že k člověku patří touha po zážitku smrti. Díky němu je náš život plnější - "naše žití je smrt jiných a žití jiných je naše smrt" (Herakleitos, Řeč o povaze bytí, zlomek B 77b) - a snad i vyrovnanější, neboť osobní zážitek smrti se podílí na tvorbě individuality: každý regujeme na smrt jinak a vždy po svém.
Je to ale především naše duše, která touží po zážitcích smrti. A zde je důležitá přítomnost druhé osoby, která nás provází při naší cestě za zážitkem smrt, do hájemství zoufalství, které zahaluje smrt. A jak je to tedy s tou druhou osobou ? Je důležitější, než jsme si ochotni většinou přiznat.

Nálady IV. - Smrt víly
Duše je to, oč tu běží. Ale jen zdánlivě. Rusalka prosí o duši, byť "je hříchu plna" (duet Rusalky a vodníka v 1.jednání), jen aby se stala člověkem, jenž bude neustále pokoušen pomyšlením na vlastní smrt. Přijmout duši znamená přijmout vlastní smrt. Bude se jako člověk trápit myšlenkami na smrt - bude smrtelná, přičemž její smrt, tedy možnost, že princ nebude opětovat její lásku a ona se namísto, aby ho zahubila (prolila jeho krev a tak si otevřela cestu zpět mezi své sestry) rozhodne jeho život ušetřit, bude jejím zatracením a navěky se stane bludičkou. Ale přesto podstupuje toto riziko a sází na nesmrtelnost duše, na lásku. Jejím zoufalstvím je nemoc k smrti - navěky bude bludičkou - sama si volí tento osud, poté, co nebyla její láska opětována, přesně jak o tom mluvila čarodějnice. Která další pohádka končí samotou a zoufalstvím ? Není snad druhé takové pohádky, v níž kladný hrdina páchá sebevraždu již na samém počátku. A to protože nemůže žít bez duše.
Duše by nás tedy mohla zachránit.

Nesmrtelná, abychom se nebáli smrti, či prostě duše - smrtelná či nesmrtelná - abychom ustáli život.
Ke skutečnému životu ale potřebujeme více, než pouhou duši: více totiž toho druhého člověka, jak bylo dobře patrno v příběhu Rusalčině. Jen akceptace druhým nás může zbavit pocitu cizoty (Jan Patočka).

Smrt Sokrata
Albert Camus prohlásil, že sebevražda je jediným závažným filosofickým problémem (Mýtus o Sisyfovi). Myslím, že mým jediným závažným problémem je nevědomost a neochota k vědomí. A tak jsem odsouzen ke strachu. Hillman napsal v knize Duše a sebevražda, že "to, čeho si nejsme vědomi ve svém nitru, k nám přichází zvenčí". I smrt nám poskytuje své zážitky.
Smrt je záležitost vnitřku - v sobě neseme kostlivce. Který se směje všem, kteří mají strach z vlastní smrti. Neochota k (s)vědomí. Nenávidíme a soudíme (a odsuzujeme) blázny - tak nazýváme sebevrahy - a přitom oni chtějí říci pouze to, co sami máme vědět. Jsou ztělesněním našeho nevědomí, naší touhy. Musí se nám ukazovat a musí nás děsit (Foucault, Dějiny šílenství). Pronásledují nás jako neodbytný "vozka smrti" (Lagerlöfová, Vozka smrti): stejně jako on, jsou i sebevrazi oběťmi smrti - jsou těmi, kdož uvěřili, že smrt je nutností. A v tu chvíli rezignovali na ptaní se po smrti, na všechny své zkušenosti smrti a překročili hranice lidských možností, tedy i hranice smrti. Ptaní se po smrti tyto hranice posunuje, neboť nebere smrt jako akt, ale jako dění.
Sebevražda může být paradoxně vyjádřením té nejhlubší úcty k životu. Člověku nedá čest, či snad stud, aby dál žil, když žití za to nestojí - sebevrazi jako smutní strážci smyslu života (Václav Havel, Dálkový výslech). Právě proto, že náš život je bytím k smrti a smrt je podle toho tedy naším dílem, dílem našeho života. Smrt, podle Martina Heideggera, zjednotlivuje, je propastí bez vnějších zásahů. Smrt je jistá a to v každém okamžiku našeho života. Je ale v každém okamžiku nutná ?
Sokrates je ochoten vztáhnout na sebe ruku - s kalichem bolehlavu - jenom proto, že věří, že Bůh na něj seslal nutnost (Platón, Faidón).
V případě sebevraždy poznám smrt jako nutnost, neboť v tomto případě je nutností - sebevražda je činem, prostřednictvím něhož vyjadřuji dostatečný důvod k usmrcení vlastní osoby (Landsberk, Zkušenosti smrti).
Smrt si k nám, našemu nitru, zachovává ten nejsmysluplnější vztah - vztah odstupu. Mělo by nám stačit vědomí, že na nás může kdykoli pokynout. Je to možnost - právě proto není nutná. A z pouhé existence možnosti ještě nic nevyplývá. Nic nás tudíž neopravňuje k tomu, abychom pouze ze své vůle nasedli na její loď. Je to přitom velké pokušení - dnes a denně jsme pokoušeni myšlenkami na vlastní smrt.

A i když teoreticky mám tu pravomoc zvolit si smrt - na rozdíl od života to může záviset na naší vůli (de Montaigne, Eseje, O sebevraždě), měla by to být spíše odvaha k umírání, jenž připojuji ke své zkušenosti smrti. Je třeba uvážit smrt. Jsme za ni zodpovědni, již proto, že naše smrt je především vzkazem druhým, "pozůstalým". Vzkazem o konečnosti lidského života.
Kostlivec v nás se usmál sám na sebe. Polokruh našeho života se zzrcadlí v onom mnohostěnu, který drží v rukou Bůh (Ivan Diviš, Tresty, text č. 41). Výsledkem je dokonalost. Pak nastane ono ticho, v němž svědomí promlouvá k jednotlivci (Kierkegaard, U příležitosti zpovědi). Okamžik - moment věčnosti lidského bytí.

Legenda
Žil šťastný muž. Jen přítomnost druhého člověka ho zachránila před osudem horším než smrt, před životem v zoufalství.
Byl pijan. Tyran rodiny. Slýchával vyprávění o vozkovi smrti, o tom, že kdo zemře na hřbitově v poslední den starého roku, pro něj si vozka přijede a mrtvý pak zaujme jeho místo - bude muset svážet mrtvé tak dlouho, dokud se nenajde další ubožák, kterému v poslední den roku vtiskne bič do ruky a sám vyskočí rychle z vozu ven.
Pil poslední den starého roku na hřbitově a toho večera se nepohodl se svým kumpánem. Ležel pak zbitý na zemi a když se blížilo k půlnoci, běžel mu před očima jeho život a vozka již stál u něho. Nasedat ! ....
Co se stalo s mužem, je již počátkem legendy.

LITERATURA
BUNIN, I.: Pán ze San Franciska
CAMUS, A.: Mýtus o Sisyfovi
DIVIŠ, I.: Tresty
ELIAS, N.: O osamělosti umírajících
FOUCAULT, M.: Dějiny šílenství
HAVEL, V.: Dálkový výslech
HEIDEGGER, M.: Bytí a čas
HERAKLEITOS: Řeč o povaze bytí
HILLMAN, J.: Duše a sebevražda
JACOBSEN, J.P.: Dva světy
JANKE, W.: Filosofie existence
KIERKEGAARD, S.: Nemoc k smrti
KVAPIL, J.: Rusalka, libreto k opeře A. Dvořáka
LANDSBERK, P.L.: Zkušenosti smrti
MONTAIGNE, M.de: Eseje
PLATON: Faidon
KÉŽ HOŘÍ POPEL MůJ. Výbor z poezie evropského baroka.
VOZKA SMRTI, režie Victor Sjöström, podle románu Selmy Lagerlöfové, Švédsko 1921.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Etické problémy samovraždy