Stejně tak může nebezpečného zločince pustit na svobodu a umožnit mu tak páchat další a možná ještě hrůznější trestné činy.
Při čtení této situace by se mohlo leckterému čtenáři zdát, že otázka trestu smrti je tedy zodpovězena, a že je tedy správné trest smrti zakázat, aby se nemohlo stát, že takto skončí nevinný člověk. Vždyť kdo z nás by chtěl být na místě neprávem odsouzeného? Ještě častější než justiční omyly jsou ale případy těžkých zločinců a recidivistů.
Je určitě těžké si to představit, ale co kdyby zrovna nám zabil dlouho hledaný vrah někoho blízkého, komu jsme toho chtěli ještě tolik říci, s kým jsme chtěli trávit příští dovolenou, koho jsme měli rádi? Kdo něco podobného nezažil, ten se jen těžko do této role vcítí. Pokud ale vidíme matku, která právě přišla o své jediné dítě díky propuštění těžkého zločince na svobodu (např. za vzorné chování), pak bychom jistě byli ochotni s trestem smrti souhlasit. Vždyť co s člověkem, který se k lepšímu neobrátí, a pouze bude schopen ještě brutálnějších činů než dříve? Už odmalička známe všichni pořekadlo „oko za oko, zub za zub“. Z toho vyplývá, že trestem má být člověku jeho vlastní čin. Pokud tedy člověk zabije, má zaplatit vlastním životem. Vždyť kdo si neváží cizího života, neváží si ani toho svého. Opět se ale naskýtá problém možného justičního omylu.
Pokud bychom ale uvažovali takto, motali bychom se stále v jednom nekonečném, začarovaném kruhu. Při hlubším zamyšlením nad tímto problémem ale zjišťujeme, že vlastně o nic jiného, než o obyčejné bludiště vlastně nejde. Jediným řešením tohoto dilema je zřejmě pouze to, jakou kdo z nás danému důvodu pro či proti přikládá váhu. Někdo raději dovolí, aby nebezpeční zločinci měli potenciální možnost úniku z vězení, než aby byli popraveni spolu s několika málo nevinnými, a jiný raději obětuje „pár“ obyčejných životů pro dobro a klid ostatních lidí. Dokud však nepřeváží ve společnosti jen jeden z těchto názorů, pak budou stále přetrvávat také spory o toto důležité téma.