Trest smrti (úvaha)

V dnešní době se otázka trestu smrti stává stále více diskutovanější, ať už z důvodu potřeby co nejúčinnějšího trestu pro zločince, či z hlediska nedotknutelnosti života. Na jednu stranu vidíme, že se mezi námi najde stále více zločinců, pro které není prakticky nic svaté, kteří jsou schopni páchat tytéž zločiny i po vykonání jednoho trestu, a kteří by tudíž trest smrti opravdu zasloužili. Ale z jiného pohledu zase vidíme stále vysoké procento justičních omylů, které mohou zmařit tucty nevinných životů a tucty dalších nadosmrti poznamenat. Vyvstává tedy otázka, zdali jsou tresty smrti opravdu dobrým a jediným správným řešením.
Zajisté existuje mnoho argumentů pro i proti. Jistě má každý z nich svou váhu, a není proto možné některý důvod prostě přejít a považovat za nedůležitý. Uveďme si tedy několik různých „výhod“ i „nevýhod“ tohoto krajního řešení.
Ve sdělovacích prostředcích se čas od času vyskytne reportáž o případu, kdy se po mnoha letech od soudního procesu zjistí, že byl odsouzen zcela nevinný člověk, zatímco pravý pachatel stále „běhá“ na svobodě, nebo dokonce páchá další trestné činy. Přiznejme si, že alespoň jednou se s takovouto novinářskou „senzací“ setkal každý z nás. A vzpomeňme si – řekli jsme si určitě něco takového: „Chudák člověk, má zkažený celý život. Tolik zbytečně promrhaných let života, které ztratil kvůli omylu jiného člověka, a které už mu nikdo nevrátí.“ Je to opravdu politováníhodné, že obyčejný člověk může být odsouzen, aniž by mohl dokázat svou nevinu. A je absurdní, že život jednoho člověka závisí pouze na rozhodnutí jiného člověka. Ten, který se shodou náhod octne v situaci, kdy (ač je nevinný) všechny důkazy a svědectví ukazují na něj, se zřejmě opravdu může snadno stát obětí justičního omylu. Všechno je vlastně pouhá hra osudu. U takovéhoto případu by bylo štěstí v neštěstí to, pokud by v době odhalení skutečného pachatele odsouzený ještě žil. Je pravda, že ztracená léta života už mu nikdo nevrátí. Ale o kolik horší by to tedy bylo v případě trestu smrti? Mrtvému člověku přece život nikdo nevrátí. Kdo z nás by si pak do smrti nevyčítal, že právě kvůli jeho špatnému rozhodnutí zemřel jeden úplně nevinný člověk? Každý soudce je tedy ve velmi nezáviděníhodném postavení, kdy může nevinného odsoudit k smrti.

Stejně tak může nebezpečného zločince pustit na svobodu a umožnit mu tak páchat další a možná ještě hrůznější trestné činy.
Při čtení této situace by se mohlo leckterému čtenáři zdát, že otázka trestu smrti je tedy zodpovězena, a že je tedy správné trest smrti zakázat, aby se nemohlo stát, že takto skončí nevinný člověk. Vždyť kdo z nás by chtěl být na místě neprávem odsouzeného? Ještě častější než justiční omyly jsou ale případy těžkých zločinců a recidivistů.
Je určitě těžké si to představit, ale co kdyby zrovna nám zabil dlouho hledaný vrah někoho blízkého, komu jsme toho chtěli ještě tolik říci, s kým jsme chtěli trávit příští dovolenou, koho jsme měli rádi? Kdo něco podobného nezažil, ten se jen těžko do této role vcítí. Pokud ale vidíme matku, která právě přišla o své jediné dítě díky propuštění těžkého zločince na svobodu (např. za vzorné chování), pak bychom jistě byli ochotni s trestem smrti souhlasit. Vždyť co s člověkem, který se k lepšímu neobrátí, a pouze bude schopen ještě brutálnějších činů než dříve? Už odmalička známe všichni pořekadlo „oko za oko, zub za zub“. Z toho vyplývá, že trestem má být člověku jeho vlastní čin. Pokud tedy člověk zabije, má zaplatit vlastním životem. Vždyť kdo si neváží cizího života, neváží si ani toho svého. Opět se ale naskýtá problém možného justičního omylu.
Pokud bychom ale uvažovali takto, motali bychom se stále v jednom nekonečném, začarovaném kruhu. Při hlubším zamyšlením nad tímto problémem ale zjišťujeme, že vlastně o nic jiného, než o obyčejné bludiště vlastně nejde. Jediným řešením tohoto dilema je zřejmě pouze to, jakou kdo z nás danému důvodu pro či proti přikládá váhu. Někdo raději dovolí, aby nebezpeční zločinci měli potenciální možnost úniku z vězení, než aby byli popraveni spolu s několika málo nevinnými, a jiný raději obětuje „pár“ obyčejných životů pro dobro a klid ostatních lidí. Dokud však nepřeváží ve společnosti jen jeden z těchto názorů, pak budou stále přetrvávat také spory o toto důležité téma.