Myšlení a zlo (Interpretace úvodní kapitoly z knihy H. Arendtové Život ducha)

Zlo, které bylo ve 20. století, ale i v jiných dobách, spácháno, nebude asi nikdy moci být uspokojivě vysvětleno či pochopeno. Pokud se někteří snaží „omluvit“ ho jako nutné zlo k tomu, aby se lidstvo dostalo o stupeň dál, aby se lidé vyvarovali podobných děsivých konfliktů, dostávají se do opozice vůči těm, kteří nemohou a také nechtějí pochopit krutost, kterou byl člověk schopen ze sebe vydat. Já osobně si nedokáži představit, že by se v budoucnosti mohlo zapomenout např. na antisemitismus nebo totalitní režimy. A i přesto, že se mě tato doba netýká tím, že jsem ji nezažila, zasahuje mě na jiné úrovni.
Postupem času lidé nechávali a stále nechávají umírat Boha, neumí si dát dohromady mírumilovnou a všemohoucí bytost s obrazem katastrof a tragédií, které se jich ve větší či menší míře týkají. Pokud ale Boha ztotožníme s duchovním světem, s něčím co je nad úrovní našeho chápání, nemůžeme ho jednoduše popřít. Zaujala mě Nietzchova myšlenka o Bohu jako o „pravém světě“. Jestliže dovolíme, aby pravý svět vymizel z našeho povědomí, ztratíme tak i jeho protiklad – svět zdání. Stejně tak pokud si budeme přát, aby ze světa vytratilo všechno zlo, zničíme i pojem dobra.
Můžeme ale najít způsob jak porozumět, odkud zlo vychází? H. Arendtová se zabývá problémem, jestli naše schopnost rozlišovat dobro a zlo souvisí také s naší schopností myslet. Myšlení bychom zde ale měli chápat jako přemýšlení či přemítání. „Myšlení míří ke kontemplaci a ústí do kontemplace a kontemplace není aktivita, ale pasivita, to je bod, kde duchovní aktivita dochází klidu.“(1)
Eichmann podle Arendtové nebyl hloupý člověk, dokonce ani nijak nestvůrný, jak by se dalo soudit podle jeho činů, ale průměrná a obyčejná osoba, která navíc uměla fungovat pouze v klasických a rutinních postupech. S touto bezmyšlenkovitostí, jak ji Arendtová nazývá, se ale můžeme setkávat i dnes. A nemusí se týkat pouze lidí, kteří stojí za smrtí jiných osob jako Eichmann, ale narazíme na ni i v běžném hovoru. Často slyšíme stejné fráze od stejných lidí, opakované povrchní názory, někdy i přejatá slova od někoho jiného.
Opravňuje nás to ale k tomu, abychom konali zlo? Zlo může být spácháno na jakékoliv úrovni, nemusí zasahovat velké počty lidí, můžeme ho konat i na sobě a přesto pořád zůstane zlem. A nemyslím si, že každý, kdo se dopustí něčeho zlého, postrádá myšlení nebo úmysl. Umíme ale zlo rozpoznat, i když není na první pohled viditelné? Nemusí platit, že zlo je něco démonického. H.

Arendtová říká: „Byla jsem zasažena očividnou mělkostí obžalovaného, která znemožňovala sledovat nesporné zlo jeho činů na hlubší rovině nebo k jeho zdrojům či motivům.“(2) Zlo může být nenápadné, nepromýšlené o to více je pak nebezpečnější.
Tento text bych ukončila krátkým úryvkem z knihy Alchymista P. Coelha. I když se přesně nedotýká předcházejících myšlenek, říká nám, že za své činy si zodpovídáme sami a musíme nést odpovědnost za vše, co děláme. „Zlo není to, co vchází člověku do úst,“ pravil Alchymista. „Zlo je to, co z nich vychází“(3).