Antoine de Saint-Exupery se narodil 29.6. 1890 v Lyonu a tragicky zahynul 31.7. 1944, patrne sestrelen nemeckým letadlem v prostoru Korsiky, anebo nad Alpami. Jeho život i tvorba jsou mimorádne sourodé, obojí urcuje Saint-Exuperyho povoláni letce, ale i psychické založeni hluboce citlivého a ušlechtilého cloveka. Po vypuknuti 2. svetové války si doslova vynutil vstup do rad válecných pilotu, který mu byl pro jeho vek odpírán. Jeho dvacetiletou leteckou dráhu završila tragická smrt, která jeho život i dílo korunovala hrdinskou slávou. Po novele Letec (1928) vydal romány Kurýr na jih (1929), Nocní let (1931), Zeme lidi (1939) s ústredním motivem ztroskotání nad pouští, které zažil na vlastní kuži. Dále básnickou pohádku Malý princ (1943), novelu Válecný pilot (1942). Nekterá díla vyšla až po autorove smrti, jako napríklad nedokoncena Citadela (1948), Dopis rukojmímu (1944), deníky, korespondence atd.

Myslím si, že pohádky podminují detskou predstavivost, kterou pozdeji dospelí ztrácejí. Proto jsou obrázky v pohádkových knihách tak nepostradatelné. Malý princ je jím názorným príkladem. Hned ze zacátku se v knize objevuje porovnání detské a „dospelácké“ predstavivosti. Šestiletý chlapecek namaluje hroznýše, jak tráví slona. A to proto, že v jedné knize zahlédl zase jiný obrázek, jak hroznýš polyká šelmu. Dovedel se, že jí pouze polkne a další pul rok jí tráví.. a to ho zaujalo. Svuj obrázek jakožto umeleckou tvorbu ukázal dospelým a ptal se jich, co si myslí, že to je. Ti však bez váhání odpovedeli, že je to samozrejme klobouk. A ješte k tomu mu vynadali, at se radeji ucí zemepis a podobné predmety. Dospelí totiž nad takovými vecmi nepremýšlejí a pripadá jim to jako hloupost a zbytecnost. To nad cím deti premýšlejí a snaží se prijít na to, proc to tak je, dospelí berou jako samozrejmost a nezajímá je to. Pak už tedy nekreslil a ani se kreslit nenaucil. Musel si najít neco jiného na práci, a tak se naucil rídit letadlo. Jak si tak létal po svete, porouchal se mu na Sahare motor. Byl daleko od obydlené oblasti. Unavený usnul uprostred poušte. Pozdeji ho probudil tenký hlásek : „Prosím pekne...nakresli mi beránka...“. Protože kreslit neumel, jen svého trávícího hroznýše, namaloval mu ho. Byl velmi prekvapený, že chlapecek jeho dílo poznal. Já jsem toto zkoušela také s jednou petiletou holcickou a ta mi na tentýž obrázek odpovedela, že je to ucho. Tudíž všechny deti nevidí jeden obrázek stejne, ale každý v tom vidí neco jiného.