Tento fakt působí přesně opačným způsobem, neboť kdy vás autor může nejvíc překvapit, samozřejmě když to nejméně čekáte. Jak už bylo naznačeno v úvodu, román patří ke kriticko- realistické tvorbě. Prvky kritického realismu jsou v díle hojně zastoupeny. Základní těžiště děje je zasazeno, když si odmyslíme pobyt na Sibiři, do Petrohradu, který býval hlavním městem Ruska, a kde žily tisíce obyvatel. Setkáváme se zástupci každé společenské vrstvy, tedy od žebráků až po příslušníky vyšších vrstev. Dovídáme se o jejich problémech a každodenních starostech. Dostojevskij u všech odkrývá jak tu kladnou, tak i odvrácenou stránku chování. Například popisuje, jak se mladá dívka Soňa musí stát prostitutkou, aby mohla živit rodinu zhýralého alkoholika, jejího otce. Toho jednou podroušeného při návratu z hospody srazí povoz a on před zraky své rodiny umírá, načež i Sonina matka zanedlouho podléhá souchotinám, častému onemocnění nízkých vrstev společnosti, a tak Soňa se musí sama starat o své dva malé bratry a sestru. Takovýchto příkladů by se dala najít celá řádka. Popisují kritický stav ruské společnosti v 19. století.
Kromě toho Fjodor Michajlovič je brilantní při rozvíjení popisných celků. např.:„Bylo jí jen čtrnáct let, ale bylo to již rozbité srdce a zahubilo se, uražené křivdou, která jí naplnila hrůzou a udivila její mladé, dětské vědomí, jež zalila nezaslouženou hanbou její andělsky čistou duši a vyrvala poslední výkřik zoufalství, neslyšený, ale drze poháněný v temné noci, ve tmě, pod mraky, v chladnu, za vlhké oblevy, kdy vítr vyl…“ Myslím, že tento úryvek mluví za vše, jak si autor dokáže pohrávat se slovy a do posledního detailu vykreslovat děj, který jako by ožil po zásahu živé vody.
Převážná většina postav, jak tomu bývalo v Rusku, má alespoň tři jména. Např. Rodion Romanovyč Raskolnikov, která Dostojevskij v různých kombinacích užívá. Buď postavu nazve jen Raskolnikov nebo Rodion Romanovyč, celé jméno se vyskytuje pouze
při představování. Tento zvyk za určitých okolností může způsobovat nepřehlednost postav
a jejich záměny.
Autor používá řeč úměrnou společenským vrstvám. Střetáváme se tady od hrubé až vulgární řeči opilců po vznešené a vyumělkované vyjadřování bohatších a významnějších lidí.Vznešenou mluvu vložil spisovatel i do úst vzdělaných lidí, kteří nebyli tak vysoko
na společenském žebříčku.
Co je spjaté s vyjadřováním, je chování, na které Dostojevskij nejednou poukazuje. Především vyzdvihuje šlechtické mravy u lidí z nejnižší vrstvy. Toto je pravděpodobně následek jeho vychování, neboť sám autor pochází ze šlechtické rodiny.