Jeho zbystřené smysly asi začaly na tento jev poukazovat, když své chování poprvé zkonfrontoval s chováním spoluvězňů.
Dostojevského debut byl překlad francouzského autora, což značí jeho jazykové schopnosti. V díle se objevuje jak francouzština, tak i němčina a latina, to přidává knize na mezinárodnosti. Mimoto spisovatel do románu vložil i myšlenky některých dalších ruských autorů například Gogola.
Poslední bod už většina ze soudobých čtenářů Zločinu a trestu nezaregistruje, neboť tato poslední vada je dána datem vydání mého výtisku, které je 1930. Jedná se o způsob oddělování přímé řeči. V mé knize je přímá řeč oddělena pouze pomlčkou. Např.-Já, Soňo, možná, že ještě ani nechci jíti do káznice,-pravil. Tento způsob při větším množství postav dohromady hovořících ústí do nesrozumitelného guláše vět.



Hodnocení
Tato kniha je první svého druhu, kterou jsem měl tu čest si přečíst, proto nemůžu uvést žádné srovnání. V zásadě je to kniha poutavá, někomu by se mohla zdát příliš popisná, to si však nemyslím. Velice mě upoutalo autorovo mistrovství v psaní popisných pasáží, jsou opravdu grandiózní. Dostojevskij nachází takovou spoustu synonym, přívlastků a přídavných jmen, které dokáže spojit v jeden komplexní celek, že se to zdá až neuvěřitelné. Čtenář je při jejich čtení naprosto vtažen do děje. Jedinými prvky, které způsobují zmatek v ději, jsou dlouhá, pro nás exotická, ruská jména. Ta mi ze začátku působila problémy s orientací, kdo je kdo. Snad, co bych nedoporučoval, je číst tuto knihu v hlučném prostředí, neboť dílo si žádá určitou dávku soustředění. Na závěr, mohu s klidným svědomím tuto knihu všem čtenářům doporučit, neboť si myslím, že Zločin a trest je jedna z klasických knih světové literatury a přináší zcela nový pohled při popisu postav.