Obsah
Úvod………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..2
Kontext…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….….2-3
Autorův život…………………………………………………………………………………………………………………………………………..….3-4
Forma díla………………………………………………………………………………………………………………………………………………….…..4
Interpretace díla………………………………………………………………………………………………………………………………………...4-5
Citát….………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..….5
Styl a jazyk…………………………………………………………………………………………………………………………………………………6-7
Hodnocení…………………………………………………………………………………………………………………………………………………..…7
Použité a citované zdroje…………………………………………………………………………………………………………………………..…7

Úvod
Tento literární projekt se zabývá jedním z nejslavnějších literárních děl ruského realismu. Je jím román ruského autora F. M. Dostojevského Zločin a trest.
V následujících řádcích se Vám budu snažit ukázat vše, co se autora a samotného díla týče. Dozvíte se fakta o historickém a literárním klimatu, v němž dílo vznikalo, důležité mezníky v autorově životě, informace o formě díla atd. Kontext
Román je svým obsahem i dobou vzniku řazen k ruské realistické tvorbě 19. století. Realismus vznikl jako reakce na předcházející umělecké směry, hlavně na romantismus. Popírá estetické principy, ale zároveň na ně navazuje. Zastánci realismu žádali přesné a všestranné studium společenského života ve všech jeho projevech. Oproti dřívějším směrům, jako jsou klasicismus a romantismus, které kladly důraz na jedince, jenž převyšoval průměr svého okolí, realismus chce zpodobnit průměrného člověka nebo skupinu. Všechny předchozí směry zobrazovaly člověka „hotového“, v realismu vytváří hrdinův charakter doba a okolnosti, které jej přeměňují - realistický spisovatel zachycuje hrdinův vývoj. Autor není
v díle obsažen, stojí nad ním. Neuniká do minulosti, zajímá jej především současnost.
Ruská literatura měla ve své vlasti odlišné postavení než jiné národní literatury ve svých zemích, neboť musela nahrazovat neexistující, nebo málo rozvinuté vědy a filozofii, ale
i publicistiku a politiku. Pro ruského čtenáře znamenala literatura zaujetí místa
v prostoru a času (na rozdíl od jiných států, kde literatura sloužila pouze k zábavě), měla filozofickou hloubku a existenciální podtext. Ruský realismus zobrazoval postavy ze všech společenských prostředí a vrstev, počínaje moskevským a petrohradským podsvětím a konče nejvyššími kruhy aristokracie a buržoazie.

Když autoři realistických povídek, novel, románů
a dramat neznali východisko z krize buržoazní společnosti, stávali se pouze kronikáři a kritiky, přičemž jejich dílo bylo jednou obžalobou, jindy výsměchem. Nedokázali postavit před lidstvo pozitivní společenský ideál, i když po něm nejednou až mučivě toužili.
Plný rozvoj nastal v druhé polovině 19. století. Kritický realismus, forma vyostřeného realismu, vznikl na základě vyhrocené sociální situace (revoluce v evropských zemích roku 1848, stávky, vykořisťování dělnické síly, ať dospělé či dětské). Společnost se začala diferencovat dle majetkových poměrů, přičemž vznikla velká sociální propast, která měla za následek vznik mnoha konfliktů. Spisovatelé samozřejmě nebyli ušetřeni vlivů těchto událostí, a proto, jak už to tak bývá, se v jejich dílech začaly tyto skutečnosti projevovat. Zaujímali kritický vztah k soudobé společnosti. Ve svých dílech záměrně zobrazovali střízlivou skutečnost plnou sociálních konfliktů, sledovali člověka i s jeho vztahy k okolí, analyzovali poměry ve společnosti a poukazovali na determinaci lidské psychiky prostředím, kde dotyčný žil. Právě tyto hodnoty obsažené v dílech vedly k realističtějšímu pohledu na svět.
V Evropě realismus vrcholí v dílech ruských tvůrců. Rozvoj realistické tvorby je význačný pro jména N. V. Gogol, I. A. Gončarov, I. S Turgeněv, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj
a A. P. Čechov. Každý z nich má nepopiratelné zásluhy na originálním obrazu života ruské společnosti v různých stupních vývoje v průběhu 19. a počátku 20. století. Autorův život
Tento ruský spisovatel pocházel z rodiny lékaře. V domě vládla těžká atmosféra, která poznamenala dětství budoucího spisovatele. Dostojevskij studoval na soukromém gymnáziu v Moskvě a spolu se svým starším bratrem Michajlem na vysoké vojenské technické škole v Petrohradě. Po skončení studia (1843) pracoval v projekčním oddělení ministerstva obrany, od roku 1844 se však plně začal věnovat literatuře. Debutoval překladem Balzacova románu Evženie Grandetová (1844). Ve své první vlastní próze Bídní lidé (1845) na postavě Makara Devuškina ukazuje, že ani v chudobě, při nízké intelektuální a kulturní úrovni „lidské srdce neumírá“. Proto má každý člověk právo na štěstí. Toto dílo patří k výrazným pracím naturalistické školy.
V té době byl Dostojevskij spjatý s ideami Bělinského utopistického socialismu.

Přehnaný psychologizmus, analýza rozpolcenosti lidského vědomí, výjimečnost charakterů a situací, typické rysy Dostojevského realismu, se projevují už v počátečních dílech, jako v novele Dvojník (1846), ve které na postavě Goladkina demonstruje rozkladný vliv nespravedlivého rozdělení pozemských statků na morálně slabší lidi.
Autor se v roce 1846 připojil ke kroužku sdruženém kolem ruského revolucionáře Michajla Vasiljeviče Petraševského (1821/ 1866), v němž se scházela ruská inteligence. Jakožto přívrženec sociálně utopických idejí byl ale roku 1849 spolu s dvaceti dalšími „petraševci“ odsouzen k trestu smrti za veřejné předčítání dopisu Bělinského Gogolovi (kritika autora Mrtvých duší z příklonu k carské politice). Soud ale nakonec verdikt změnil a poslal Dostojevského pouze na nucené práce do věznice v Omsku (1850/ 54) a na následnou vojenskou službu na Sibiř (1854/ 59). V průběhu vězení často trpěl epileptickými záchvaty.
V roce 1859 mu vrátili šlechtický titul a dovolili publikovat.
Tyto otřesné životní zkušenosti mu umožnily pronikat k složitým psychologickým pochodům lidského nitra, pochopit nenormální chování lidí a vzbudily v něm soucit s lidským utrpením. Trpkou vězeňskou zkušenost ztvárnil v románě Zápisky z mrtvého domu (1861/ 62), kde podal své zážitky z nucených prací. Kniha byla nejen strašnou obžalobou carského soudnictví a nelidského trestního systému, ale celého zřízení, ve kterém se nejschopnější lidé dostávali mezi opravdové zločince. Ani téměř desetiletý pobyt na Sibiři, plný tělesného týrání a morálního utrpení, nenarušil Dostojevského víru v člověka.
V šedesátých letech spolu se svým bratrem začal vydávat časopisy Vremja (1861/ 63)
a Epochu (1864-65), ve kterých uveřejňoval materiály zaměřené proti ruské revoluční demokracii. Roku 1864 mu umřela žena (oženil se 1859) a následně i bratr Michajl. Dostojevskij musel splácet dluhy. O rok později (1865) odešel do ciziny a začal psát román Zločin a trest (1866).
Po návratu z ciziny se znovu ocitl ve finanční tísni, kterou vyřešil napsáním románu Hráč (1867). Poté se opět oženil a odešel do zahraničí. Tam napsal román Idiot (1868), kde monumentálně, realisticky vykreslenou postavu knížete Miškina ukazuje Dostojevskij jako typ člověka, který by mohl obrodit svět, a zatím čtenář vidí, jak tento hrdina svou fyzickou pokorou a všeláskou přivádí do neštěstí i ty, které nejvíce miluje. Dále začal psát i novelu Věčný manžel (1870) a román Běsové/Běsi (1871).
Neméně významné jsou i jeho poslední romány Výrostek (1875) a Bratři Karamazovi
(1879/ 80), které jsou plné hlubokých protikladů. Nejzákladnější souvisejí s autorovou snahou uvést do souladu ideje socialismu s ideami pravoslavné církve.
Celý svůj život byl epileptikem, nakonec této chorobě podlehl.

Paradoxně až těsně před smrtí autora jeho národ pochopil, jak velkým je spisovatelem.

Forma díla
Dostojevskij je opravdu jedinečný ve svém způsobu vyjadřování, a proto se těžce hledají nějaké absolutní znaky, kterými by se dílo dalo charakterizovat.
Zločin a trest je epické dílo. Má velký rozsah. Lidský život je velice komplikovaný, a tak
i kniha, která o životě pojednává, je z útvarové stránky velmi složitá. Je to román, neboť tu vystupuje velké množství postav, má více dějových linií.
Dostojevskij se stal tvůrcem polyfonního románu. Rozbil v podstatě ustálenou formu monologického románu a vytvořil zásadně nový prozaický druh v evropské i světové literatuře. Dílo Zločin a trest je psychologický román. Znamená to, že do nejmenších detailů rozpitvává duši a duševní stavy hrdinů v mnohých situacích formou střetávání protikladných stavů a pocitů. Zobrazení vnitřních reakcí postav je pro autora mnohem důležitější než objasnění vnějších motivů, které předurčují hrdinovo chování.
Dostojevského dílo tedy není pouhou kriminalistickou zápletkou, nýbrž složitou analýzou do hloubky lidské duše se vším, co k ní patří. Obsahuje jak psychologické prvky, tak i filozofické zamyšlení.
Dílo je rozčleněno na šest částí a epilog. Každá část se skládá z pěti až osmi kapitol. Děj v každé části kulminuje a vrcholí většinou v závěrečné kapitole. Z globálního hlediska děj postupně graduje, přicházejí nové postavy, stávají se nepředvídatelné události, až nakonec přichází rozuzlení v závěru. V epilogu se dovídáme, co se stalo s hlavním hrdinou po přiznání, ale jinak román zůstává otevřený, nedokončený a autor nám v této části nechává prostor pro zamyšlení.

Interpretace díla
Hlavní hrdina Rodion Romanovyč Raskolnikov opustil z nedostatku peněz právnickou univerzitu. Žije v pronajatém zatuchlém pokojíku nedaleko centra města. Jeho jediný příjem jsou peníze občasně zasílané jeho matkou Pulcherijí Aleksandrovnou, která je pro něj šetří ze své nuzné penze. Raskolnikov žil již několik dní naprosto flegmaticky, bez jakéhokoli zájmu se například nasytit. Přesto v jeho hlavě neklíčila žádná pozitivní myšlenka, aby něco změnil na této situaci. Pravděpodobně stísněný prostor, ve kterém žil, mohl za to, že v něm začala klíčit jiná, naprosto zrůdná myšlenka, jak přijít k penězům. Představoval si určitého „nadčlověka“, na nějž by se nevztahovaly obecně platné morální zásady. Všechno jeho jednání by totiž bylo v zájmu dosažení vyšších cílů. Za příklad si bral Napoleona, věřil, že měl právo spáchat zločin v zájmu vyšších cílů, a tímto by mohl být ospravedlněn z téměř jakýchkoli přečinů.

Sám se považoval za jednoho z takových nadlidí, nepokládal za špatné zabít někoho bohatého, ale pro společnost „neužitečného“, jeho vyšším cílem bylo, aby on přežil a mohl v budoucnu uskutečnit své vysněné vyšší cíle. Jednu takovou osobu znal. Alena Ivanovna, stará lichvářka,
u které již několikrát cosi zastavoval. Žila se svou sestrou Lizavetou sama
v činžovním domě. O svém úmyslu se dlouho dopředu rozmýšlel, nakonec doplatil na svou pověrčivost a rozhoupal ho k činu rozhovor dvou mladých studentů, kteří sdíleli stejný názor na věc jako on. Raskolnikov náhodou zjistil, že Lizaveta v určitou dobu nebude doma. Po pečlivých přípravách a plánech si tajně půjčil od domovníka sekyru, kterou si ukryl pod kabát, a vydal se k Aleně Ivanovně, jako zastavit další předmět. Když se snažila otevřít balíček, v němž měla být další zástava, umlátil ji tupou stranou sekyry. Několik minut nato se vrátila její sestra Lizaveta. On už byl však v takovém stádiu amoku, že o sobě téměř nevěděl, a tak rozťal lebku i jí. Jen s velkým štěstím se mu podařilo nepozorovaně vyváznout s několika cetkami místo plánovaných tisíců. Lup schoval pod kámen daleko od svého bydliště a od té doby se ho nedotkl. Následkem stresu, strachu, neboť hned druhý den ráno byl žádán na komisařství kvůli neplacení dluhů, což nevěděl, a nedostatečné výživy, dostal horečku a několik dní blouznil. Ani to tak nebyla fyzická nemoc, spíš psychická krize somaticky projevená z uvědomění, co vlastně za hrůzný čin spáchal. Jeho bývalý spolužák Razumichin (Dmitrij Prokofjič Razumichin) mu sehnal pomoc a staral se o něj, i když to Raskolnikov zprvu odmítal. Krátce po probuzení za ním přišel Petr Petrovič Lužin, bohatý muž, který se měl stát manželem Duni (Avdoťja Romanovna). Raskolnikov jej vyhodil, neboť považoval Petra Lužina za bezcharakterního, domýšlivého sobce s úmysly udělat z Duni svou poslušnou ovečku. Sestře i matce dal ultimatum, aby se rozhodly mezi ním a Lužinem. Věřil, že Duňa se chce za něj provdat jen proto, aby mohla finančně podporovat svého bratra. Lužin se nakonec po konfrontaci s Raskolnikovem s Duňou rozešel. Raskolnikov se náhodně setkává s notorickým opilcem, dříve titulním radou, Marmeladovem, který mu líčí svůj osud i to, jak jeho dcera Soňa musí živit rodinu prostitucí. Raskolnikov se se Soňou (Sofja Semjonovna Marmeladová) seznamuje v den Marmeladovy smrti. Razumichin představuje Raskolnikova neobyčejně bystrému policejnímu vyšetřovateli Porifiji Petrovičovi. Po několika přátelských setkáních, kdy Porifij na Raskolnikova nepřímo psychologicky útočil, za ním přišel a mezi čtyřma očima jej označil jako vraha.

Raskolnikov dlouho otálel s přiznáním svého činu, tísněn strachem z neznáma , spíše než vinou. Až silné pobídnutí prostitutky Soni, do které se zamiloval a ke všemu se ji jako první přiznal, jej podnítilo k činu. Šel na komisařství a udal se. Byl odsouzen k 8 letům vyhnanství na Sibiři. Soňa tam odjela s ním. Pulcherija Alexandrovna mezitím umřela, sestra Duňa se provdala za Razumichina. Raskolnikovi pomohla Sonina láska dostat se ze životní skepse, přesto však nikdy nepocítil výčitky svědomí nad zločinem, který spáchal.

Citát
Smysl díla v sobě zachycují nejlépe slova hlavního hrdiny: „Já člověka nezabil, já princip ubil.“ Těmito slovy vyjadřuje svůj postoj ke spáchané vraždě. Vyjadřuje, že se zprostil všeobecně uznávaných zásad a rozdělil společnost na ty, co jsou pouze ovečkami ve stádu
a na ty, co jsou jejich pastýři.
„Konečně, někteří (zejména psychologové) připustili možnost dokonce toho, že se skutečně do sáčku ani nepodíval, a proto také nevěděl, co v něm bylo, a nevěda toho, zanesl jej tak prostě pod kámen, ale hned z toho také uzavírali, že sám zločin nemohl ani jinak býti spáchán než z jakéhosi dočasného pomatení smyslů, takřka za chorobné monomanie vraždit a loupit, vlastně bez vzdálenějších cílů a výpočtů ve vlastní prospěch, vlastně jen pro vraždu a loupež samu.“ Dalším charakteristickým rysem je právě tato autorova mnohomluvnost. V tomto úryvku autor nepřímo přiznává, že vražda byla spáchána ve stavu pomatení smyslů. Styl a jazyk
Tento bod je velice komplikovaný, neboť kniha, kterou jsem měl tu možnost číst, je překladem a samozřejmě při překladu mohlo vzniknout nezaviněním pár nepřesností, ba co víc, slova použitá autorem mají většinou mnoho významů a pak závisí na překladateli, pro který z nich se rozhodne. Tento fakt může dílo ochudit o originální autorův slovník či skrytý význam slov, tedy vede k částečnému nepochopení celého vzkazu spisovatele čtenáři. Dostojevskij se věnuje obzvlášť jedné postavě, kterým je Rodion Romanovyč Raskolnikov, ale ne jako hlavní postavě. Tady se projevuje Dostojevského mistrovství v pronikání
do hlubin lidské duše. Zkoumá každé její zákoutí, její rozpoložení v těch nejrozmanitějnějších situacích a ostatní věci jdou bokem. V díle se neustále potkáváme s novými a novými postavami, které však autor při prvním kontaktu zevrubně rozebere, což nám napomáhá vytvořit si představu o nich. Tato představa samozřejmě nemusí být finální. Někdo by mohl namítnout, že toto může román dosti zprůhlednit, zjednodušit, a co víc pohřbít dějové napětí.

Tento fakt působí přesně opačným způsobem, neboť kdy vás autor může nejvíc překvapit, samozřejmě když to nejméně čekáte. Jak už bylo naznačeno v úvodu, román patří ke kriticko- realistické tvorbě. Prvky kritického realismu jsou v díle hojně zastoupeny. Základní těžiště děje je zasazeno, když si odmyslíme pobyt na Sibiři, do Petrohradu, který býval hlavním městem Ruska, a kde žily tisíce obyvatel. Setkáváme se zástupci každé společenské vrstvy, tedy od žebráků až po příslušníky vyšších vrstev. Dovídáme se o jejich problémech a každodenních starostech. Dostojevskij u všech odkrývá jak tu kladnou, tak i odvrácenou stránku chování. Například popisuje, jak se mladá dívka Soňa musí stát prostitutkou, aby mohla živit rodinu zhýralého alkoholika, jejího otce. Toho jednou podroušeného při návratu z hospody srazí povoz a on před zraky své rodiny umírá, načež i Sonina matka zanedlouho podléhá souchotinám, častému onemocnění nízkých vrstev společnosti, a tak Soňa se musí sama starat o své dva malé bratry a sestru. Takovýchto příkladů by se dala najít celá řádka. Popisují kritický stav ruské společnosti v 19. století.
Kromě toho Fjodor Michajlovič je brilantní při rozvíjení popisných celků. např.:„Bylo jí jen čtrnáct let, ale bylo to již rozbité srdce a zahubilo se, uražené křivdou, která jí naplnila hrůzou a udivila její mladé, dětské vědomí, jež zalila nezaslouženou hanbou její andělsky čistou duši a vyrvala poslední výkřik zoufalství, neslyšený, ale drze poháněný v temné noci, ve tmě, pod mraky, v chladnu, za vlhké oblevy, kdy vítr vyl…“ Myslím, že tento úryvek mluví za vše, jak si autor dokáže pohrávat se slovy a do posledního detailu vykreslovat děj, který jako by ožil po zásahu živé vody.
Převážná většina postav, jak tomu bývalo v Rusku, má alespoň tři jména. Např. Rodion Romanovyč Raskolnikov, která Dostojevskij v různých kombinacích užívá. Buď postavu nazve jen Raskolnikov nebo Rodion Romanovyč, celé jméno se vyskytuje pouze
při představování. Tento zvyk za určitých okolností může způsobovat nepřehlednost postav
a jejich záměny.
Autor používá řeč úměrnou společenským vrstvám. Střetáváme se tady od hrubé až vulgární řeči opilců po vznešené a vyumělkované vyjadřování bohatších a významnějších lidí.Vznešenou mluvu vložil spisovatel i do úst vzdělaných lidí, kteří nebyli tak vysoko
na společenském žebříčku.
Co je spjaté s vyjadřováním, je chování, na které Dostojevskij nejednou poukazuje. Především vyzdvihuje šlechtické mravy u lidí z nejnižší vrstvy. Toto je pravděpodobně následek jeho vychování, neboť sám autor pochází ze šlechtické rodiny.

Jeho zbystřené smysly asi začaly na tento jev poukazovat, když své chování poprvé zkonfrontoval s chováním spoluvězňů.
Dostojevského debut byl překlad francouzského autora, což značí jeho jazykové schopnosti. V díle se objevuje jak francouzština, tak i němčina a latina, to přidává knize na mezinárodnosti. Mimoto spisovatel do románu vložil i myšlenky některých dalších ruských autorů například Gogola.
Poslední bod už většina ze soudobých čtenářů Zločinu a trestu nezaregistruje, neboť tato poslední vada je dána datem vydání mého výtisku, které je 1930. Jedná se o způsob oddělování přímé řeči. V mé knize je přímá řeč oddělena pouze pomlčkou. Např.-Já, Soňo, možná, že ještě ani nechci jíti do káznice,-pravil. Tento způsob při větším množství postav dohromady hovořících ústí do nesrozumitelného guláše vět.

Hodnocení
Tato kniha je první svého druhu, kterou jsem měl tu čest si přečíst, proto nemůžu uvést žádné srovnání. V zásadě je to kniha poutavá, někomu by se mohla zdát příliš popisná, to si však nemyslím. Velice mě upoutalo autorovo mistrovství v psaní popisných pasáží, jsou opravdu grandiózní. Dostojevskij nachází takovou spoustu synonym, přívlastků a přídavných jmen, které dokáže spojit v jeden komplexní celek, že se to zdá až neuvěřitelné. Čtenář je při jejich čtení naprosto vtažen do děje. Jedinými prvky, které způsobují zmatek v ději, jsou dlouhá, pro nás exotická, ruská jména. Ta mi ze začátku působila problémy s orientací, kdo je kdo. Snad, co bych nedoporučoval, je číst tuto knihu v hlučném prostředí, neboť dílo si žádá určitou dávku soustředění. Na závěr, mohu s klidným svědomím tuto knihu všem čtenářům doporučit, neboť si myslím, že Zločin a trest je jedna z klasických knih světové literatury a přináší zcela nový pohled při popisu postav.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Fjodor Michajlovič Dostojevskij Zločin a trest