Josef Kajetán Tyl Strakonický dudák

Strakonický dudák byl poprvé hrán 21. listopadu roku 1847. Tyl se v tomto díle opírá o krásu lidového pokladu vyprávění, pohádek a pověstí, které v tobě objevoval a vydával také Karel Jaromír Erben. Tyl do svého díla vložil mimo postav živých (lidských) i postavy pohádkové : polednici, lesní panny, divé ženy, duchy. Hlavní postavou je Švanda, který je mladý dudák. Vydělává si hrou na dudy, ale příliš peněz za to nemá. Má milou Dorotku, kterou by si chtěl vzít. Dorotky otec však nesouhlasí, protože Švanda je chudý, Švanda se tedy jednoho dne rozhodne, že půjde do světa vydělat si peníze. Předtím, než se do světa vydá, usne v lese. Zde za ním přijde jeho matka Rosava - polednice, která poprosí lesní víly, aby mu pomohly :
„ ROSAVA (na ně kývá, načež se okolo ní shromažďují) :
Pojďte, pojďte, sestry milé,
čekalať jsem této chvíle,
abych svoje drahé dítě
z náplasti a sítě
lidských nehod vyvedla,
a pak utišená,
štěstím jeho potěšená
v klidné lůno zase usedla.
LESNÍ PANNY : Tohle syn tvůj ?
ROSAVA : To ten samý,
pro nějžto mě panovnice
nad pannami
temných lesů netrpěla více
v říši své - ta bláhová !
...
BĚLENA : Mluv, co máme vykonat ?
ROSAVA : Dechněte mu v jeho dudy
svoje sladké zpěvy,
aby hraním jeho všudy,
kamkoli jen kročí,
ztichly smutek, bol a hněvy,
radostná i slza tekla z očí;
by se každé srdce na něj smálo,
však i zlaté odplaty mu přálo !“
Víly mu tedy očarují dudy tak, že každý kdo je uslyší, bude šťastný a veselý, ale mají jednu podmínku :
„BĚLENA : Libě budou jeho dudy znít,
dokávad je bude v lásce mít;
jestli na ně ale jednou zakleje,
čaromoc jich pryč se poděje.“
Švanda se tedy vydává do světa i přes nesouhlas Dorotky, která je kvůli tomu velmi nešťastná. Jde tedy za ním i s jeho kamarádem Kalafunou. Rosava mezitím jde s prosbou o ochranu syna za panovnicí nad vílami. Prosí ji, aby mohla být stále při něm a aby ho mohla chránit.
Švanda se ve světě stává slavným, jeho dudy uměly skutečně rozveselit každého. Vydělává peníze a těší se domů za Dorotkou. Potká ho ale Vocilka, vychytralý bývalý študent z Čech, který se rozhodne na Švandovi vydělat. Zprostředkuje mu návštěvu u princezny tamější země (princezna je velmi nešťastná). Švanda princeznu rozveselí a ta si ho chce vzít. Švanda je v tu chvíli zmaten. Vocilka však využívá situace a Dorotku s Kalafunou, kteří tam za Švandou přiběhnou, dává zatknout a poslat do vězení. Do sálu však náhle vstupuje ženich princezny a odvádí ho do vězení.

Švanda je nešťastný a nadává na svoji hloupost a na svůj život. Tu za ním přijde Rosava a poví mu, že je jeho matkou. Stane se kvůli tomu divou ženou. Ostatní divé ženy se už těší, jak jejího syna zabijí. Rosava však doufá v lásku Dorotky, která jediná ho může zachránit. „ DIVUKA : To jsme my tu ještě,
vezmem hocha v tuhé kleště,
by se nemoh ani hnout;
uvidíme, kde je síla větší.
ROSAVA : Láska nade všecko předčí !
To si strojte ouklady a
užívejte násilí ;
když je se mnou láska v spolku,
marné vaše ousilí ;
berte všechny živly ku pomoci,
láska odolá i pekla moci.“
Švanda se navrátí domů a začne pít, je nešťastný kvůli Dorotce. Ta se však i s Kalafunou navrátila v pořádku. Na Švandu se však zlobí. Jednou navečír za ní přijde Rosava :
„ ROSAVA (venku) : Dcero Trnkova !
DOROTKA : Co jest? Kdo to volá?
ROSAVA : Neznáš mě již?
DOROTKA : Ha, jestli mě nemámí soumrak a podivný šat, - tedy jsi -
ROSAVA : Tvoje přítelka.
DOROTKA : Pojď dál !
ROSAVA : Nesmím ; ohniště je umeteno.
DOROTKA : Ó nebesa !
ROSAVA : Nestrachuj se.
DOROTKA : Ty jsi -
ROSAVA : Divá žena - ano, z materské lásky k tvému milenci. Ó neopouštěj ho - a vyveď z nebezpečenství. Vidím, že ho posud miluješ.
...
ROSAVA : O půlnoci na popravišti !“
Mezitím Švanda zjistí, že Dorotka je zpátky, ale že už ho nechce. Přemýšlí, jak navrátit její lásku. Vocilka, který se vrátil s ním, mu poradí, ať o dnešní půlnoci nazbírá kvítí na popravišti. Chce přitom Švandu zabít a ukrást mu jeho kouzelné dudy. Všichni jdou tedy na půlnoc na popraviště. Vocilka Švandovi v lese zmizí a Švanda dojde na popraviště sám. Tam už na něj čekají divé ženy :
„ DIVUKA : Hola, dudáku ! Okaž, co umíš ! Budeme-li spokojeni, dostaneš tučnou vejslužku.
.. mezitím jej uvedou doprostřed na povýšené sedlo. On počne hrát divoký galop, hosté ho tancují v několika kolech, pak divě skrz naskrz, ku konci počne bít hlubokým tónem dvanáct - a při poslední ráně zhasnou všechna světla, tancující zmizí, až na prostřední okolo Švandy, ježto jako duchové stále tancují. - Scéna promění se v pustou krajinu, země se otvírá a z ní vystupují duchové, též okolo Švandy v kolo se sestupující, takže nemůže tento ven. Kolem pustá tma, kde stála světla, viděti sovy, jichžto skřehot se chvílemi ozývá.“
Najednou se tam ale objeví Dorotka a Švandu zachrání :
„DOROTKA : (zahlédne kolování duchů, ztrne, zmuží se pozvedne ruce k nebesům, běží dozadu, tam zvolá) : Ve jménu Páně !
(Skočí do kola, uchvátí Švandu a vleče ho z kola až kupředu.

Duchové se rozprchají a za milenci naplní se krajina mlhou.)“
Švanda a Dorotka se obejmou a Švanda s kletbou odhodí své dudy. Tu se objeví Vocilka, popadne dudy a utíká s nimi pryč. Lesní panovnice Rosavě navrátí podobu víly, za to, že láska jejího syna a Dorotky zvítězila.
V tomto dramatu je mnoho pohádkových motivů - lesní panny, duchové, ale i princezna, král,.. Švanda by se svým příběhem dal připodobnit českému Honzovi.
Tylova Svatojánská noc je směsí horoucí lásky a pověrčivosti. Odehrává se v lesní tišině, na šibeničním vrchu, kde se země otvírala. Úplně stejně se takováto noc jevila i dřívějšímu člověku - plná kouzel a tajemství. Tyl svým dramatem zobrazuje český lid a českou skutečnost. Spojením reality a světa nadpřirozených bytostí zobrazuje svět českého lidu, bohatství jeho života, jeho zpěvnost a bohatou obrazotvornost. Tyl pochopil, že toto spojení není jen ozdobou života českých lidí, ale že tím vzniká obraz celého „bytí“ českého vesnického člověka.