Matka má i napriek tomu obavu o svojho syna. Takisto má obavu o Kornela, pretože vidí, že i on chce ísť pomôcť svojej strane. Kornel ju uisťuje, že ostane pri nej, ale napriek tomu hľadá otcovu starú karabinu. V diaľke sa ozve zopár výstrelov. Matka zas ostane sama v izbe. Zrazu sa vo dverách zjaví Petr a má na sebe iba nohavice a rozhalenú košeľu. Pozdraví matku. Tá od radosti, že sa jej vrátil zo zajatia vyskočí a chce ho objať. Petr sa však uhýba. „Co je s tebou, synáčku? Kdes nechal kabát?“ „Tam. Tam. Oni ti jej asi pošlou, mami. Kabát a všechno. Oni jsou ukrutně pořádní.“ „Kdo?“ „Oni. Ti bílí, víš? Nerozsvěcuj ještě, maminko. Mně je hrozne líto, ale já bych ti mněl něco říci. Totiž proto jsem za tebou přišel. Snad bude líp, když ti to řeknu sám.“ „Petře, co se stalo?“ „Nesmíš se na mne zlobit, ale já za to opravdu nemohu, mami. Kornel za to taky nemůže.“ „Zač?“ „Bože, maminko, ty jsi tak nechápavá! To se přece dalo čekat. Kornel to taky předem vědel. Tak už je to odbyto, víš?“ „Co je odbyto Petříčku?“ „Ale to už je děsne dávno, mami. To bylo už před půl hodinou.“ „Co bylo?“ „No přece zastřelili mně, maminko!“36.) Matka sa zrúti od žiaľu na zem. Z tmavého kúta k nej pribehne Ondro v bielom plášti a snaží sa ju prebrať. Všetci ostatní mu pomáhajú. Otec sa zrazu nechápavo pozerá na Petra a pýta sa ho, čo tu robí. Ondro si ho poprezerá a vraví: „A jej! Jedna a druhá.“ Rozhalí mu na prsou košili a ťuká prstem. „Jedna, dvě, tři. Tahle ti šla rovnou srdcem, člověče.“37.) Obaja chcú vedieť, čo sa mu stalo. Petr s hrdosťou v hlase odpovie: „Poporava olovem, tati.“38.) Petr im vysvetľuje, prečo sa to stalo a ako to bolo. Opisuje, ako sa veliteľ bál a ako musel sám Petr veliť na svojej poprave. A potom sa začnú rozprávať ako kto zomrel a aké to bolo hrozné.

Vojna však ďalej pokračuje. Z vonku počuť výstrely. Matka sa odrazu preberie a volá svojich synov, Petra, Kornela a Toniho. Toni príde do izby a upokojuje ju, že streľba je ďaleko, že sa nemusí ničoho báť, lebo on ostane pri nej. Veľmi nerád jej oznamuje, že Kornel odišiel do ulíc. „Šel tam, mami. Vzal pušku a řekl: Toni... řekni mamince, ať se nezlobí, že ji tu musím nechat... ale já musím jít!“39.)

Matka začne zo steny dávať dole všetky zbrane, pretože to všetko malo vplyv na jej synov, ktorí mali túžbu bojovať za niečo veľké. Teraz nechce, aby to ovplyvnilo aj najmladšieho Toniho. Zrazu sa z ampliónu ozve ženský hlas, ktoý kričí: „Stal se zločin, stal se nevýslovný zločin!“40.) Matka sa na ňu osopí: „To nebyl zločin, když zastřelili mého Petra? A to nebyl zločin, že musel padnout můj Kornel?“41.) Začne sa s ňou hádať, začne jej vyčítať, prečo posiela cudzích mužov a synov do vojny, prečo nepošle svojich. Do izby vojde Toni. Matka hneď vypína rádio a zakazuje Tonimu počúvať ten strašný ženský hlas. Ale už je neskoro. Toni za ňou prišiel s požiadavkou, aby ho pustila bojovať, aby sa mohol prihlásiť ako dobrovoľník. Matka ostane prekvapená a jeho prosbu odmieta. „Neblázni, Toni! Ty přece nemůžeš jít. Není ti ještě osmnáct let.“42.) Toni ale nalieha, sľúbil to už svojim kamarátom v škole. Matka mu vraví, že on nemôže ísť, pretože je slabý a bojí sa takých vecí. Navyše ho nevychovávala v duchu bojovníka. Dolores už nechápe ani jeho. Rozplače sa. Všetci synovia jej povedali: „Neboj sa mami, ja sa vrátim“ no žiadny sa už v skutočnosti nevrátil. Stále sa snaží vysvetliť Tonimu, že on ju nemôže opustiť, že musí ostať pri nej a starať sa o ňu, ale Toni vidí iba svoju predstavu. Nakoniec Toni začne pochybovať, či má ísť, alebo nie. Matka sa upokojí, lebo vidí, že mala naňho vplyv. Opäť ostane sama v pracovni. Prídu za ňou jej mŕtvi, tentoraz i s deduškom.
Začnú ju prehovárať, nech pustí Toniho, aby sa i z neho stal hrdina. Matka už nenávidí ich hrdinstvá. Posiela ich preč a už ich nechce vidieť. Pýta sa svojho otca: „Tatínku, poslal bys posledního syna do války?“ „Holčičko, my jsme byli takový starý svět – Vy jste jiní. Vy už jste si na války a takové věci zvykli. Jeden mrtvý, tisíc, sto tisíc mrtvých, co to pro vás je? Ale my, kdepak! Válka pro nás bylo – jako báje, víš? Jako něco, co snad u nás ani nemůže doopravdy být.“43.) Deduško sa vyhýba odpovedi, ale nakoniec povie, že by bol celkom rád, keby aj jeho posledný vnuk bol niečo platný vo vojne. Matka však ale zas protestuje a s pevným rozhodnutím povie, že Toni nikam nepôjde. Všetci ľutujú Toniho, len Ondro trochu chápe matku: „Víš, tati, ona má trochu pravdu. Toni je skutečně... fyzicky slaboučký. Takový chabý, nevyvinutý hoch.“44.)

Na požiadanie dvojčat a manžela zapne rádio a tam hlásia: „Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme všechny muže do zbraně. Voláme všechny muže. Na nás už nezáleží. Už nebojujeme za sebe, ale za zem svých otců a dětí. Ve jménu mrtvých i budoucích, voláme do zbraně celý národ.“45.) Matka zas vyhlási: „Ne, Toni nepůjde. Já ti ho nedám!“46.) Odrazu sa hlas ženy v rádiu zmení. Hlási, že cvičná loď Gordona bola zasiahnutá nepriateľským torpédom a potápa sa. Jej hlas sa zlomí. Na lodi totiž mala syna. Dolores ostane prekvapená. „Cože? Tak ty přece máš syna? Ty taky máš dítě?“47.) Žena však zas začne hlásiť. V mene vlasti volá všetkých mužov do zbrane. Matka sa rozzúri: „Co, ty ještě křičíš? Ještě nemáš dost, ty matko? Ještě tam posílaš jiné?“48.)

Do izby vojde Toni a spolu počúvajú správy z rádia. „Slyšte, slyšte, slyšte! Voláme k ampliónu celý svět! Voláme lidi! Nepřátelská letadla napadla dnes ráno vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajícich dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí posříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem... roztrháno.“49.) Matka s úžasom počúva, čoho všetkého je schopný nepriateľ a už jej viac netreba. Strhne zo steny pušku a s veľkým gestom ju podáva Tonimu: „Jdi!“50.)