Nebyla to ale žádná literární revoluce, ani se neprojevil jako rebel v literatuře, aby zpřeházel ustalující se třídění, ale přiklonil se k obrozeneckému pojetí a k milovanému učiteli Josefu Jungmannovi, od jehož narození uplynulo v roce 1883 právě 130 let. Klíčem k rozlišení Nerudových balad a romancí by snad mohl být komentář K. Poláka: "Balada Nerudova má tendenci zdůrazňovat živel náboženský, nadpřirozený, vesmírný, přírodní a obecně lidský - romance zdůrazňuje živel český a osvětově národní, časově politický a sociální, lidsky vyhraněný."

Balady a romance vznikaly podle motta:
"Volím slovo prosté,
chci tu báji vypravovat,
z úst jak lidu roste."

To poukazuje na lidový charakter básní a celá sbírka je další oslavou českého lidu.

Neruda vnesl do sbírky lehký fejetonní tón a narážky, například na vdavkychtivost (Balada májová) nebo na sklon žen k nevěře (Balada rajská). Skutečně baladicky vyzněly pouze Balada stará - stará, Balada pašijová a Balada dětská(která byla mimochodem inspirována smrtí Heydukovy dcerky). Úvodní Balada pašijová a závěrečná Balada o svatbě v Kanaán se soustřeďují na vztah matky a syna - u Erbena to byl vztah matky a dcery. Neruda zlidšťoval a zčešťoval biblické motivy tím, že je zbavoval vznešeného charakteru a zasazoval do prostředí českého venkova. Ukázka: Balada tříkrálová 238.

Villonská (Francouzská) balada
je lyrická báseň skládající se ze čtyř slok, z nichž první tři mívají sedm až dvanáct veršů, poslední - poslání čtyři až pět. Verš, kterým je uzavřeno poslání, se jako refrén opakuje v závěru každé sloky. Balada je obtížná tím, že užívá pouze dva či tři rýmy. Vznikla v románských literaturách 13. - 15. století ze středověké francouzské písně.


Srovnání tvorby Jana Nerudy a Vítězslava Hálka

Jan Neruda začínal jako literární a divadelní referent v Tagebote aus Böhmen. Založil a redigoval literární časopisy a to zprvu Obrazy života a rodinnou Kroniku, jimiž chtěl posilovat realistický a pokrokový směr české literární tvorby. V roce 1865 založil s Vítězslavem Hálek Květy, ale v redakci setrval jen rok. Rovněž s Vítězslavem Hálkem založil v roce 1873 Lumír, ale později je postoupil mladším literátům.Stal se téměř současně vynikajícím divadelním a literárním kritikem, stoupencem realismu a pokroku. Měl pochopení a jemný smysl pro osobité rysy každého umělce i pro kulturně politické rysy národa. Při svých recenzích nepostupoval tvrdě a bezohledně, čímž se lišil od kritiky havlíčkovské. Dokládají to i takzvané "podobizny", které otiskoval v Humoristických listech. Vyslovoval se v nich uznale o mladých spisovatelích.