Ján Otčenášek Rómeo, Júlia a tma

Vojna vrcholí. Jedináčik Pavel šiel do kina. Ešte mal chvíľu čas, tak sa šiel prejsť do parku. Tam stretá Ester. Všimol si, že má hviezdu - židovka. Jej rodičov odviedli to Terezína, ona bývala u príbuzných v Prahe. Aj ona mala ísť do Terezína, ale nechcela tam ísť. Pavel ju zavedie do svojej komôrky, ktorú mal pri otcovej krajčírskej dielni. Práve v tomto čase 27.5.1942 bol v Prahe spáchaný atentát na ríšskeho protektora Heydricha. Nemci prehľadávali domy. Pavel Ester nosil jedlo a pitie. Ona musela byť ticho v tej komôrke. V tom dome, kde Ester, býval aj Rejsek. Pomáhal Nemcom. Vo vojne prišiel o syna. Rejsek o nej vedel a nakreslil na jej dvere židovskú hviezdu. Pavel sa o Ester bál a dohodol sa s Čepekom(tovarišom), že odvezú Ester na dedinu k tete. V tú noc sa Pavel veľmi bál. Všade bolo počuť výstrely. Rejsek sa v tú noc opil a chcel Ester vydať Nemcom. Ester nakoniec uchodí z dielne. Ester zabijú, keď prechádza cez mesto. Pavla to raní, ale uvedomujem si, že život ide ďalej.

· Člověku je jednou osmnáct, strašně cosi chce, aniž rozezná co, je to jen jakési veliké chtění a žízeň v těle, jitřivá touha nedosti zřetelná, ale silná, až bolí.
· Ta nutná lež, otázka bez odpovědi, vytvořila mezi nimi nedobré napětí. Postavila stěnu mezi otce a syna, neprostupnou tabuli skla: otázka po ní sklouzne jako dešťová kapka.
· Víš ty, jak chutná strach? Tak slaně, ale ne jako sůl. Je to divná zima, probouzí se ti ve vnitřnostech, zachvívá jimi, stonožka se studenými nožkami putuje po páteři, zabloudí k srdci a dotkne se ho. A rázem zmizí. Otřepeš se a chvíli na nic nemyslíš.
· Každá láska má své dějiny. I když docela krátké. Jakési dějiny v kostce. Má čas růstu a zralosti. Má slunečná návrší, strmé spády. Své deště a sněhy.
· Kam se podíváš, všude jsou! Na severu, na západě, na východě, na jihu, rozlezli se po celé Evropě, jako švábi, jako žravé kobylky, není úniku, jen pod zem, s kulatou dírou v hlavě. Otřásl se zlým chladem. Teď teprve začal cítit, v čem žije, něco, co si dříve neuvědomoval. Klec!
· K ní! K ní! Mozek mlel naprázdno ta dvě slova, mlýn bez zrní. K ní! K ní!
· Lehká ruka mu slétla na rameno, chvějivé pohlazení po vlasech. Poznal ji. Obrátil se s nepřítomným výrazem ve tváři. Stékaly po ní slzy, ale ty nikdo neviděl.

Táto! položil hlavu na tátovo rameno a sotva slyšel trhaný šepot u ucha "Pozdě...chlapče...nezbývá než čekat..doufat...snad se nic...snad..musíme vydržet, maminka se nic...rozumíš, je nemocná...nesmí...už jsou v ulici!"
· Staré domy jsou jako staří lidé: plny vzpomínek. Mají svou tvář, svou vůni. Jejich zdi jsou živé podivuhodným způsobem. Co viděly? Co slyšeli? ledacos do sebe léty vsákla jejich oprýskaná omítka. Ano, ty zdi jsou živé příběhy lidí, které se mezi nimi odehráli. Některé z nich jsou často vzpomínány, jiné upadají v zapomenutí. O některých se mlčí. Žijí beze slov, za ústy, za očima. Patří k nikdy nenapsaným vzrušujícím dějinám starých domů.