Babička bydlela v pohorské vesničce na slezských hranicích, žila spokojeně v malé chaloupce. Tu najednou přišel list od nejstarší dcery s prosbou, aby doma všeho zanechala a odstěhovala se k ní. Babička se dlouho rozmýšlela, ale touha po dceři a vnoučátkách, která ještě neviděla, zvítězila.

Když jednoho dne přivezl kočí Václav babičku na Staré bělidlo, všichni měli velkou radost. Děti Vilém, Jan, Adélka a Barunka byly s babičkou hned nejlepšími přáteli. Babička zvyklá pracovat, převzala vedení nad celým domem. Dohlížela na hospodářství, pekla chléb a vše muselo být jak ona chtěla. Byla pracovitá, pravdomluvná a pobožná. Chodila s dětmi na procházky a cestou sbírala léčivé bylinky. Často zašla také do mlýna a do myslivny. Babička si získala srdce u každého pro svoji upřímnou povahu. Každému ráda pomohla, měl-li nějakou starost či trápení nebo byl-li nemocen, každému poradila a pomohla.

Paní kněžna, u níž byl pan Prošek – babiččin zeť – ve službě, si babičku velmi oblíbila. Sešla se s ní náhodou, když byla s dětmi na procházce. Děti kněžně věnovaly košík jahod a kněžna je pozvala i s babičkou do zámku. Tam se děti seznámily s komtesou Hortensií, kněžninou schovankou, která byla babičce vděčná za svoje štěstí. A také jen babiččinou zásluhou si mohla vzít Kristla, děvče z hospody, selského synka Jakuba, který byl na babiččinu přímluvu u kněžny zproštěn čtrnáctileté vojenské služby.

Babička učila děti milovat svou vlast, svého bližního, ba dokonce i bláznivou Viktorku. Děti rády babičku poslouchaly, zvláště Barunka. Babička si uvědomovala, že stárne a že se její život blíží ke konci. Proto uvedla vše do pořádku a rozloučila se svými nejmilejšími. Když jednoho dne zazněl umíráček hlásající, že babička zemřela, plakalo celé údolí. Babička se zaznamenala do srdcí všech mnohými dobrými skutky.