Svět po 2. světové válce

Otevřeně byla nová politika USA, označovaná jako Trumanova doktrína, vyhlášena v americkém kongresu 12. 3. 1947. Americký prezident se k její prezentaci chystal již delší dobu. Na jejím konečném formulování se podílel i americký ministr zahraničí Marshall a vynikající znalec sovětských poměrů Kennan. Doktrína proklamovala nutnost „ čelit komunistické agresi v zájmu národní bezpečnosti USA“ kdekoliv ve světě a politiku

„ zadržování komunismu“ hodlala uplatnit kdekoliv na světě, nejprve pak v Turecku a v Řecku, neboť právě tyto země se právem cítily ohroženy komunismem. Americký kongres v květnu roku 1947 uvolnil 400 miliónů dolarů na vybudování vojenských základen ve Středozemním moři a na vyzbrojení řecké a turecké armády. Konečným cílem doktríny bylo stabilizovat situaci ve všech zemích, které se mohly stát cílem sovětské agrese. V květnu roku 1947 na zásah USA museli francouzskou vládu opustit komunističtí ministři a také v Itálii, kde byli z vlády vytlačeni komunisté i socialisté. Daleko méně možností však americká politika nabízela státům, které již byly začleněny do sovětské zájmové sféry. Sílu americké politice „ zadržování komunismu“ nesporně dával její odpovídající odraz v hospodářské oblasti. Ministr zahraničí Marshall ji totiž doplnil hospodářským plánem, jenž vycházel z předpokladu, že hlavní podmínkou obnovy evropského hospodářství bude americká hospodářská pomoc, která zabrání ekonomickému rozvratu a nebezpečí revoluce. Marshallův plán, vyhlášený 5. 6. 1947 na Harvardské universitě, navazoval na úspěšnou poválečnou pomoc zvanou UNRRA ( správce OSN pro pomoc a obnovu ), v níž 70 % pomoci právě pocházelo ze Spojených států amerických.

Vývoj v Německu po II. světové válce

Snaha o návrat demokracie v zónách západních velmocí, byly povoleny 4 politické strany – strana křesťansko – demokratická ( CDU, v Bavorsku CSU ), strana liberální ( strana svobodných demokratů FDP ), strana sociálně demokratická ( SPD ) a strana komunistická ( KPD ). Prvního ledna roku 1947 došlo k sjednocení americké a britské zóny a vznikla tzv. Bizonie, ke které se připojila sedmnáctého dubna roku 1948 i francouzská zóna,čímž vznikla tzv.

Trizonie, sovětská zóna zůstala součástí sovětského bloku ( omezování demokracie ).

Roku 1946 došlo ke spolčení komunistické a sociálně demokratické strany a vznikla Socialistická strana Německa ( SED ), byla provedena pozemková reforma ( nad 100 ha ), znárodněny byly i továrny válečných zločinců – 45 % státního sektoru.

Třetího července roku 1948 došlo k dohodě o vytvoření Spolkové republiky Německa, západní mocnosti již nepožadovaly reparace ( snad poučeny od I. světové války, kdy platba reparací Německo ekonomicky deklasovalo a vzrůstal zde nacionalismus – vznik krajní pravice ), Německo přijalo Marshallův plán, došlo k měnové reformě od východní zóny a v západních sektorech Berlína ( zrušeny dosavadní bankovky, ale ve východním Berlíně neustále platily a proto západní Němci houfně nakupovali ve východním Berlíně ), SSSR odpovědělo blokádou Berlína, západní Berlín byl zásobován USA letecky ( statistiky hovoří o tom, že každou minutu přistálo v západním Berlíně letadlo ) – 1. berlínská krize ( až do května roku 1949 ), prvního září roku 1948 byl v Bonnu zřízen prozatimní parlament, 14. 8. proběhly volby do spolkového sněmu – vítězství CDU, prvním spolkovým kancléřem se stal Konrad Adenauer, sedmého září byla vyhlášena Spolková republika Německo ( pro západní Berlín zvláštní status ) – úspěšný hospodářský rozvoj, moderní průmysl, SSSR vyhlásilo 7. 10. Německou demokratickou republiku, prezidentem se stal Wilhelm Pieck ( SED ), neustálá hlídka sovětské armády na dělící čáře – rozdělení Evropy, pomyslná železná opona nahrazena ostnatými dráty.

Situace v Číně

V Číně získávali stále větší vliv komunisté. V roce 1949 se čínští komunisté definitivně chopili moci a vyhlásili Čínskou lidovou republiku pod vedením Mao Ce Tunga. Vůdce Kuomitangu generál Čankajšek se stáhl na ostrov Thaiwan.


Korea

K dalšímu významnému měření sil demokratického světa v čele s USA a se sovětským svazem a jeho blokem došlo na Dálném východě. Nebezpečné válečné ohnisko se vytvořilo na Korejském poloostrově. Koreu, kterou až do konce 2. světové války okupovalo Japonsko, osvobodila americká a sovětská vojska. Další vývoj připomínal situaci v Německu. Korea se začala dělit na 2 rozdílné části – Severní a jižní, přičemž dělící čarou se stala 38. rovnoběžka Odlišnost korejské situace ale byla v tom, že sovětská i americká vojska se do konce roku 1947 ze země stáhla. V severní části se ještě pod sovětskou patronací začal vytvářet „ lidově demokratický režim“ sovětského typu, zosobněný ve vůdci Kim Ir-Senovi. V jižní Koreji proběhly v květnu roku 1948 volby do Národního shromáždění Korejské republiky, zatímco sovětská správa souběžné volby na severu odmítla. Volebního vítězství dosáhlo Sdružení pro nezávislost Li Syn Mana. Národní shromáždění poté přijalo ústavu a Li Syn Mana zvolilo prezidentem Korejské republiky s rozsáhlými pravomocemi. v severní Koreji proběhly volby podle „kandidátky jednotné demokratické národní fronty“ a 1.

zasedání parlamentu v Pchjongjangu vyhlásilo 9. 9. 1948 KLDR, přijalo ústavu a vytvořil ústřední lidovou vládu vedenou Kim Ir-Senem. V červnu roku 1950 ( 25. 6. ) začala korejská válka. Severokorejská armáda zahájila útok přes 38. rovnoběžku. K tomuto útoku dal souhlas Stalin po poradě s vůdcem čínských komunistů Mao Ce-Tungem, neboť ho ujistil, že na jihu země vypukne povstání a že sjednocení celé země pod komunistickou nadvládou je otázka krátkého času.

První fázi korejské války charakterizovala ofenzíva KLDR, která již 28. 6. 1950 vstoupila do Soulu a během měsíce obsadila celou jižní Koreu. Na žádost USA došlo ke svolání rady OSN, která označila KLDR za agresora a vyzvala k pomoci jihokorejské vládě. Prezident Truman zařídil zásah amerických leteckých a námořních sil na podporu jihokorejské armády. V Koreji se začaly vyloďovat pozemní jednotky 7. 7. 1950. Téhož dne rozhodlo OSN o vyslání svých jednotek do války. Operace se zúčastnilo 16 států, ale 90 % jednotek tvořili USA. Vrchním velitelem vojsk OSN byl Američan Douglas MacArthur.

Druhá fáze korejské války začala v září roku 1950 americkým vojenským výsadkem v týku severokorejské armády ve Žlutém moři na západ od Soulu. Armáda KLDR musela ustoupit na sever, aby se vyhnula obklíčení. 1.1 1950 překročily USA 38. rovnoběžku. Třetí fáze začala v říjnu 1950, kdy do Koreje zasáhli „ čínští lidoví dobrovolníci“ v počtu 1 miliónu, kterým velel Lin Piao. Protiofenzíva čínské a KLDR armády byla úspěšná a vojsko OSN se stáhlo za 38. rovnoběžku Zde se situace stabilizovala. Jedna i druhá strana se marně snažila prolomit frontu. V červenci roku 1951 byla zahájena dlouhá jednání o míru. Teprve 27. 7. 1953 byla v Pchanmunžonu uzavřena dohoda o příměří, která stanovila demarkační linii mezi oběma státy na 38. rovnoběžce.

Ženevské konference

Ženevská konference šéfů vlád 4 velmocí, první setkání představitelů vítězných velmocí protifašistické koalice ( SSSR, USA, UK a FRA ) po postupimské konferenci, jež se uskutečnila 18. – 23. 7. 1955 v Ženevě, byla projevem přechodného zmírnění v mezinárodních vztazích a výměnou názorů na hlavní mezinárodní politické problémy

celoevropská bezpečnost a otázka Německa

odzbrojující jednání ( snížení stavu vojsk )

rozvoj vztahů mezi Východem a Západem, přičemž SSSR předložilo návrh celoevropské smlouvy o kolektivní bezpečnosti včetně vytvoření poradního politického orgánu. Na základě konference šéfů 4 vlád se 27.10. – 16. 11.

1955 sešla v Ženevě konference ministrů zahraničních věcí, která však v důsledku postoje západních velmocí nepřinesla konkrétní výsledky.


XX. sjezd KSSS

K vnitřní krizi sovětského bloku došlo po XX. Sjezdu KSSS v roce 1956. Nikita Chruščov zde vystoupil se svým projevem, ve kterém ostře kritizoval Stalina a jeho kult osobnosti. Odhalením a přiznáním nejkrvavějších stránek stalinského režimu vyvolaly ve všech zemích sovětského bloku a mravní a ideologickou krizi. Nezpůsobily však ve všech zemích se stejnou intenzitou. Nejprve se projevily v Polsku.


Karibská krize

Na Kubě, kde se k moci dostal po dlouhé partyzánské válce Fidel Castro, vzniklo další nebezpečí vojenského střetnutí 20. století. Po neúspěšných hospodářských reformách upadla Kuba do úplné závislosti na Sovětském svazu. V dubnu 1961 se na Piaya Girón

( Zátoka sviní) vylodily jednotky kubánských emigrantů, vyzbrojené USA, aby svrhli režim, ale Castrova armáda a milice je porazily. Sovětský svaz prohlásil, že poskytne Kubě všemožnou podporu a pomoc, což realizoval tím, že na Kubě rozmístil svoje raketové zbraně. Hrozila přímá sovětsko-americká vojenská konfrontace v říjnu a listopadu 1962. Po výměně několika osobních poselství mezi J. F. Kennedym a Chruščovovem bylo dosaženo dohody, podle níž souhlasili Sověti s demontáží svých raket a USA se zavázaly, že nepodniknou přímou agresi proti Kubě. USA zrušily námořní blokádu ostrova.

Vietnam

Francie se pokusila v Indočíně obnovit svůj tradiční pozice, ale neuspěla a přivedlo jí to k dlouhé a vyčerpávající válce s partyzánskými jednotkami Vietnamské demokratické republiky, kterou v srpnu 1945 vyhlásil Ho Či Min. Nakonec francouzská vojska roku 1954 kapitulovala u pevnosti Diem – Bien – Phu. Na základě rozhodnutí mezinárodní konference o Indočíně, jež se konala téhož roku v Ženevě, byl Vietnam rozdělen na 2 části, které dělila 17. rovnoběžka. Do 2 let se měly uskutečnit volby, jež by rozhodly o společné vládě v zemi.

V severním Vietnamu ( VDR ) ovšem zavedl Ho Či Min komunistický režim, který se opíral o spolupráci se SSSR a s Čínou. V jižní části zase vládl katolicky orientovaný diktátor Ngo- Dinh – Diem, jež se opíral o USA. Svým způsobem vlády si znepřátelil značnou část obyvatelstva, které pak raději podporovalo partyzány, vyzbrojené na severu země. V roce 1963 byl jihokorejský diktátor svržen a zabit a zdálo se, že Vietnam bude sjednocen pod komunistickou nadvládou. To ale nechtěly připustit USA a rozhodly se komunizaci vojensky zabránit.

V roce 1964 využily incidentu v Tonkinském zálivu, kde 2 americké lodě byly údajně vystaveny palbě hlídkových člunů VDR a americký kongres zplnomocnil prezidenta Johnsona, aby podnikl všechny potřebné kroky, které měly zabránit „ jakémukoliv útoku na americké ozbrojené síly“. Počet amerických vojáků ve Vietnamu prudce rostl a roku 1968 dosahoval 500 000. Válku vedly obě strany neúprosně a brutálně. Partyzáni používali džungle, americká strana odpovídala „kobercovým“ bombardováním a taktikou spálené země. V letech 1965 – 69 americká letadla bombardovala i Severní Vietnam, aby zabránila pronikání vojáků na jih ( USA použili 4krát více bomb, než bylo použito v celé 2. světové válce ). Ani zřetelná technická převaha USA jednoznačné vítězství Státům nepřineslo. V USA se začal šířit Vietnamský syndrom, který našel výraz v protestních akcích proti americké účasti ve válce v daleké zemi. Roku 1973 se po 4 letech jednáních konečně podařilo uzavřít příměří. USA z Vietnamu odešly a v jižním Vietnamu se měly uskutečnit volby. Ale severovietnamská vojska pokračovala po krátké přestávce v boji a na jaře roku 1975 přece jen dosáhla sjednocení Vietnamu pod vládou komunistické strany.

Salt I, II

Myšlenka odzbrojení, kterou podporovala meziválečná Společnost národů, se neuskutečnila. Ženevský protokol a kolektivní bezpečnosti a odzbrojení z let 1922 – 24 odmítla britská konzervativní vláda, odzbrojovací konference v Ženevě z let 1933 – 34 zase prokázala, že v této zásadní otázce nelze docílit shody mezi státy s protikladnými zájmy a hluboce odlišnými politickými režimy. Obě supervelmoci, tj. USA a SSSR, ale dospěly pod hrozbou vzájemného jaderného sebezničení k praxi „kontroly“ zbrojení. Snažily se omezit zbrojení, ale tak, aby zároveň udržely rovnováhu sil. Kontrola zbrojení se stala jedním ze základních prvků v procesu uvolňování vztahů mezi Západem a Východem. Smlouvy Salt I, podepsané v Moskvě 1972, omezily systém protiraketové obrany a zavedly na dobu 5 let limitní počty mezikontinentálních balistických střel. Obsahovaly celkem 9 základních dohod, které se snažily předejít riziku jaderné války. Smlouvy Salt II, podepsané 1976, nebyly ratifikovány a tak se na přelomu 70. a 80. let obnovily závody ve zbrojení znovu. Zejména program DSI ( strategické obranné iniciativy ) prezidenta Reagana – program „hvězdných válek“, už zjevně přesáhl možnosti adekvátní sovětské odpovědi a rozhodl o tom, že USA svého konkurenta uzbrojily. ( Sověti měly zbraně, ale neměli nic do huby ).

Helsinky

Na počátku 70. let docházelo k stále častějším schůzkám na nejvyšší úrovni a byla uzavřena celá řada dohod vojenských, politických, obchodních a ideologických.

Celý proces vyvrcholil podepsáním závěrečného aktu – KBSE – Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, k němuž došlo ve dnech 30.7. – 1.8.75. Zdálo se, že právě tento závěrečný akt vytváří jakousi chartu uvolnění mezi Východem a Západem, neboť obsahoval i závazek respektování lidských práv, jenž byl uznán za nezbytný princip normálního civilizovaného fungování společnosti v Evropě. Konference se vyslovila pro uznání současných hranic v Evropě.


Události v 70. letech v Afghánistánu

Sporné území mezi Ruskem a britskou Indií, od 50. let zde velmi sílí vliv sovětského svazu – výcvik a výzbroj afghánské armády, ke konci 60. let zde došlo k ekonomické a politické krizi, roku 1973 byl svržen král Záhir Šáh skupinou mladých důstojníků – nastolena vláda Muhammada Daúda ( republikánský režim ), ale došlo k převratu roku 1978, kdy se k moci dostává frakce komunistů, Daúd byl svržen a zabit Revolučním výborem ozbrojených sil spjatých s marxistickou Lidovou demokratickou stranou Afghánistánu – LDSA.

Byla vytvořena nová vláda v čele s Núr Muhammad Tarakí – byla ihned uznána SSSR, docházelo k sbližování SSSR a Afghánistánu, došlo k dohodě o přátelství a spolupráci

( i vojenská výpomoc ).

Proti spolupráci se SSSR byly islámské skupiny, stoupenci Daúda – ovládli pás země od západu k východu, ohrožen Kábul,současně došlo k převratu 1979 ( frakční boj v LDSA ), byl svržen Tarakí, k moci se dostal Hafizulláh Amín, docházelo k represím – partyzánské hnutí guerillových oddílů mudžahídů ( = účastníků džihádu – boje za islám, za osvobození národa ) proti autoritativní vládě – proto zasáhnul SSSR – 1979 – 1989

vojenská intervence, ale realizace vlastních mocenských zájmů ( Brežněv – jako u nás ), obsazen Kábul, Amín byl zabit, předsedou Revoluční rady a generální tajemník LDSA se stal Babrak Karmal – byl nastolen socialistický režim. Protivládní hnutí mudžahídů v zemi bylo nepotlačeno, pokračovala občanská válka, po nástupu Gorbačova byla uzavřena po dlouhých jednáních a za zprostředkovatelské mise OSN dohoda o stažení vojsk a ukončení války, prosovětský režim se udržel až do dubna roku 1992, poté následovali boje o vládu,

zvítězilo islámské fundamentalistické hnutí Taliban, 1996 byl dobyt Kábul, Afghánistán vyhlášen islámským státem, v současné době Taliban ovládá ¾ země.

Vývoj ve východní Evropě

Změna v SSSR nastala roku 1985, když se v březnu tohoto roku dostal do čela KSSS Michail Gorbačov. Zahájil již čtvrtou etapu mírového soužití a uvolnění vztahu mezi Západem a Východem.

Uvědomoval si nutnost nového přístupu k řešení globálních světových problémů a vyhlásil potřebu „nového myšlení“. Proto se energicky začal věnovat novému uvolňování napětí a přesvědčil o své upřímné politice i amerického prezidenta Reagana. Nejprve při vzájemném setkání v Ženevě ( listopad 85 ) a pak v Reykjaviku ( říjen 86 ) a poté na schůzích ( zvaných sumity ) ve Washingtonu ( prosinec 87 ) a v Moskvě ( květen 88 ). Za Gorbačovova vedení prokázal SSSR nový přístup k otázce odzbrojení a namísto dlouholeté neústupnosti volil cestu vstřícnosti vůči americkým požadavkům, což se promítlo do washingtonské smlouvy o stažení jaderných střel středního doletu z Evropy a Asie. Kontrolované ničení řízených střel s doletem 500 – 5500 km skutečně probíhalo a už v roce 1990 jich 1 600 skončilo ve šrotu. Souběžně s tím byla v březnu 89 oživena jednání o odzbrojování v rámci KBSE a Gorbačov vyjádřil dokonce ochotu ke společnému odstranění všech jaderných sil do konce 20. století. Gorbačov získal obrovskou popularitu v západních zemích.

Ovšem hospodářství SSSR se dostalo do hluboké krize, kterou nezažehnala ani perestrojka a glasnosť ( informovanost ). Sovětskou vůli nepokračovat v konfrontaci v dalších částech světa signalizoval i odchod sovětských vojsk z Afghánistánu v roce 1988. V následujícím roce došlo k demokratickým revolucím v jednotlivých zemích sovětského bloku a padla i Berlínská zeď – symbol studené války.

Kuvajt

Přední Východ a oblast Perského zálivu zůstaly neklidné i po skončení íránsko-irácké války. Jistě k tomu přispěl i fakt, že se právě v této oblasti nachází zhruba 50 % světových zásob ropy. A ropné zájmy přiměly také iráckého diktátora Saddáma Husajna, aby 2. 8. 1990 osadil se svými vojsky Kuvajt a zahájil okupaci tohoto mimořádně bohatého emirátu. Záminka pro vpád do Kuvajtu spočívala v zahraničním sporu, který se táhl od roku 1961, kdy byla vyhlášena nezávislost Kuvajtu. V pouštním prostoru je těžké vymezit přesné hranice. Irák však oznámil, že mu nejde o posunutí hranice, ale o připojení Kuvajtu jako 19. provincie ke svému území. Rada bezpečnosti poté vyzvala Irák, aby stáhl své jednotky. USA vyslaly do oblasti ozbrojené síly a celé akce se zúčastnilo 21 států včetně Československa. Zorganizovaly vojenskou blokádu Iráku. 15. 1. 1991 vypršelo ultimátum stanovené Radou bezpečnosti ke stažení iráckých jednotek z Kuvajtu. Irák rozhodnutí Rady bezpečnosti ignoroval a tak byla 17. 1. 1991 zahájena operace Pouštní bouře. Letecké síly spojenců vyřadily z boje většinu iráckých leteckých sil a radarových stanic.

Irák zaútočil raketou na Izrael ve snaze získat větší arabskou podporu. Izrael však na útok nereagoval a tím Husajnův záměr zmařil. V únoru 1991 se Irák pokusil zaútočit na hlavní město Kuvajtu a ropná pole, která začala hořet – v Kuvajtu byla několik dní tma. Přesto byl donucen 28. 2. 1991 válku ukončit a přijmout všechny rezoluce OSN, jenž se Kuvajtu a Iráku týkaly.

Zdroje:

2. světová válka -