Římská intervence vedla k boji mezi Římem a Kartágem o Sicílii, která dosud patřila do mocenské sféry Kartága. Ve válce byla pozemní mocnost Řím donucena vybudovat si válečnou flotilu, protože síla Kartága, pěstujícího námořní obchod, spočívala v jeho dobře vystrojeném loďstvu. V námořní bitvě u Myl r. 260 př. Kr. dobyli Římané nad dosud nezpochybněnou námořní velmocí Kartágem prvního vítězství na moři. R. 256 př. Kr. se museli Římané při velkorysém pokusu o vylodění v Africe smířit s porážkou. V následujících letech ztrácí Řím čtyři loďstva a válka ustrnula v pozičních bojích na západní Sicílii. V tom okamžiku se Římané rozhodli postavit novou velkou flotilu a v bitvě u Aegatských ostrovů vybojovali r. 241 př. Kr. rozhodující vítězství. Po více než dvacetileté válce, která dovedla oba státy na pokraj zhroucení, byl uzavřen mír. Kartágo ztrácí Sicílii a musí zaplatit 3200 talentů válečných náhrad. V Sicílii získává Řím svou první zámořskou provincii a navíc je v roce 241 př. Kr. Itálie v podstatě sjednocena pod římskou nadvládou. Po uzavření míru vypukají v Kartágu povstání. Vítězný sloup konzula Gaia Duilia, Vítěze v námořní bitvě u Myl r. 260 př. Kr., Vztyčený na Foru Romanu




1. punská válka
Řím 201 př. Kr. Následky druhé punské války

Druhá punská válka přivedla římskou republiku až na pokraj vyčerpání. Ačkoliv výsledek války zajistil Římu vládu nad západním Středomořím, stát za to zaplatil těžkou cenu vnitropolitických potíží, které válka vyvolala. Nejhorším vnitropolitickým následkem války byla změna agrární struktury Itálie. Protože římský odvodní systém zavazoval k vojenské službě pouze občany s pozemkovým majetkem, způsobily obrovské válečné ztráty značné snížení počtu malých a středních zemědělských usedlostí. Velká část italské půdy ležela ladem, jen římské horní vrstvy byly díky nesmírné válečné kořisti schopny tuto půdu kupovat a prostřednictvím levně koupených otroků také obdělávat- následkem války vládla v Římě převaha nabídky otroků nad poptávkou po nich. Politické vedení římského státu dospělo k názoru, že rolnické milice starého typu se hodí pouze ke krátkodobým válkám v samotné
Itálii a nikoliv k déletrvajícím válečným tažením. V čele opatrných reformních snah stál vítěz nad Hannibalem P. C. Scipio a jeho přátelé, neměli však zájem zahájit spor s konzervativní většinou římské aristokracie. Proto nebyl Řím schopen změnit odvodní systém a umožnit občanům bez pozemkového majetku vojenskou službu. Namísto toho se při řešení tohoto problému spokojovali římští senátoři jen s krátkodobě působícími opatřeními.