Vojáci, kteří druhou punskou válku přežili, obdrželi s ohledem na délku své vojenské služby určité příděly půdy, což mělo zabránit tomu, aby se v Římě neshromažďovali vojáci rolnického původu, jejichž usedlosti se během jejich dlouhé nepřítomnosti octly v troskách nebo byly skoupeny velkými pozemkovými vlastníky v sousedství. Tím římské vedení zabránilo obrovskému přelidnění Říma nezaměstnanými zástupy, jejichž výživu by mohl zajistit jen stát. Zároveň díky přídělům půdy zůstávali tito vojáci stále podrobeni odvodní povinnosti. Skutečný užitek z války měly římské horní vrstvy, senátoři a jezdci. Těm se během války podařilo podstatně rozšířit svůj pozemkový majetek nákupem ladem ležící půdy, díky použití otrockých mas ji mohli obdělávat se značně sníženými náklady a soustředit se na výnosné druhy zemědělské výroby - na pěstování oleje, vína a na chování dobytka ve velkém. Navíc se oba tyto stavy - senátoři i jezdci podílely na obrovské válečné kořisti. Tím došlo v Římě během krátké doby k prudkému vzrůstu počtu otroků a k velmi nebezpečné situaci, vyvolané vítěznou válkou. Strach mocných Říma z možného povstání otroků a z odboje především v provinciích rostl. Poprvé ve starověkých dějinách se jednotně organizované masy otroků staly nebezpečnými i státním orgánům. Mírová smlouva Říma s Kartágem z r. 201 (papyrusový fragment, 2. stol, př. Kr.; Arsinoé. Egypt).