Výše zmínění diktátoři však chtěli vnutit lidstvu jakýsi modernistický světonázor, aniž by respektovali tradiční kulturu. Franco byl naopak tradicionalista. Později přijal titul Caudillo (španělský středověký titul, který znamenal něco jako vojenský diktátor s politickou pravomocí), stal se hlavní, vůdčí osobností povstání a později, již jako vítěz, i prvním mužem Španělska. Hned v prvních dnech povstání došlo k rozdělení země na tradicionalistickou a republikánskou část. Nacionalistům se nepodařilo dobýt Madrid a Barcelonu, s čímž se ovšem počítalo. Zato získali rozsáhlá území na venkově. V republikánském táboře gradovalo násilí, vypalování kostelů a vraždění kněží získalo úděsné rozměry. V Madridu a Barceloně byly otevřeny armádní sklady a zbraně se volně rozdávaly dělníkům. To vedlo k zákonitým střetům mezi znepřátelenými dělnickými frakcemi. Takzvaní republikáni byli totiž nesourodou směsicí různých politických úchylkářů, kteří se navzájem mezi sebou nemohli dohodnout. Na jejich straně bojovali trockisté, anarchisté, ze Sovětského Svazu podporovaní bolševici a levicová buržoazie. Situace na republikánském území byla tedy značně chaotická, což při- spělo významnou mírou k vítězství povstalců. Obě strany byli podporovány ze zahraničí. Tradicionalistům pomáhala především italská armáda a co se týče letecké výzbroje, tak to bylo Německo (viz známá legie Condor). Republikáni byli naopak odkázáni na Stalinovu pomoc ze SSSR, zlaté rezervy královské pokladny tak skandálně skončily kdesi v Moskvě. Nezanedbatelnou pomoc poskytly také mezinárodní brigády (tzv. interbrigády), složené hlavně z různých levicových radikálů ze všech končin světa, Československo nevyjímaje. Občanská válka trvala celé tři roky a tradicionalisté, vzhledem k morální převaze a větší disciplinovanosti, postupně získávali čím dál rozsáhlejší území. Za nimi stálo tradiční Španělsko, které se republikáni snažili tak vehementně zničit. Azaňova socialistická vláda se musela přemístit z Madridu, kde se nemohla již cítit bezpečně, do Valencie. 26. ledna 1939 tradicionalistická vojska dobyla Barcelonu a hlavní město Madrid bylo dobyto jen o dva měsíce později 28. března 1939. Válka tak byla prakticky pokládána za ukončenou, malé bojůvky měly už pouze lokální charakter. Zbývající města rychle kapitulovala a 1. dubna podepsal Franco poslední válečné komuniké. Zbývá jen dodat, že Francovo Španělsko si i přes opakované výzvy Hitlera a Mussoliniho uchovalo za 2. světové války neutralitu, což osobně chápu jako další veliký úspěch Caudillovy politiky. Na východní frontu do SSSR byla vyslána pouze tzv.