Generál Franco a občanská válka

Po volebním vítězství Lidové fronty (Fronte Popular) v roce 1936, která slučovala několik levicových organizací, skýtalo Španělsko dosti bezútěšný obraz. Následoval výbuch bezbřehého násilí páchaného různými levičáckými frakcemi, směrovaného především proti katolickému kléru, buržoasii a šlechtě. Masy zfanatizovaného dělnictva volaly po radikální proletářské revoluci. Vyvlastňování majetku, vraždění a pálení kostelů bylo na denním pořádku. Zemi vládla nikým nekontrolovaná anarchie a hrozila totální likvidace tradiční španělské kultury. Ve velení armády postupně narůstal nesouhlas s tímto stavem věcí. Vysocí armádní důstojníci začali připravovat plány na vojenský převrat, který by zachránil zemi před hrůzami rudého teroru. V pozadí těchto příprav stáli především generálové Franco, Mola, Varela, Orgaz a Sanjurjo. Jako termín povstání si zvolili 18. červenec. Zákeřnou vraždou vůdce Národního bloku Calva Sotela, který se odvážil kritizovat stávající režim, však situace nabrala poněkud rychlejší obrátky. K důstojnickému vedení se přidali i monarchisté, falangisté a tradicionalisté. Povstání vypuklo 17. července v Melille, tj. v oblasti Španělskem ovládaného Maroca. V následujících dnech se rychle rozšířilo i na iberský poloostrov. Generál Sanjurijo zahynul při leteckém neštěstí pouhé tři dny po zahájení puče a vůdcem povstání se tak stal generál Francisco Franco Bahamonde. Zde bych rád pro lepší názornost vylíčil stručně některé životopisné údaje obdivuhodné osobnosti generála Franca. Francisco Franco Bahamonde se narodil roku 1892 v Galícii. Pocházel z rodiny námořního důstojníka a už v dětství si přál sdílet obdobnou kariéru jako otec. Jelikož však námořní akademie v Galícii nepřijímala nové členy, nastoupil na vojenskou akademii v Toledu. Upoutal na sebe pozornost zejména při akcích v Maroku a ve svých čtyřiatřiceti letech se stal nejmladším generálem královské armády. Je důležité také dodat, že byl vždy pravověrným a konzervativním katolíkem, za což vděčil především výchově své matky. V dobách své politické dráhy důrazně hájil katolickou víru a její ideály. Byl to především on, kdo zachránil španělské katolíky před zvrhlou genocidou ze strany rudých vrahů. A byl to opět on, kdo zachránil španělskou kulturu před ničemnou destrukcí. Často je tento veliký člověk naprosto účelově a demagogicky házen do jednoho pytle s takovými osobnostmi jako byl Hitler, Stalin, nebo Mussolini (i když ten rozhodně nebyl takový gauner jako dva předchozí).

Výše zmínění diktátoři však chtěli vnutit lidstvu jakýsi modernistický světonázor, aniž by respektovali tradiční kulturu. Franco byl naopak tradicionalista. Později přijal titul Caudillo (španělský středověký titul, který znamenal něco jako vojenský diktátor s politickou pravomocí), stal se hlavní, vůdčí osobností povstání a později, již jako vítěz, i prvním mužem Španělska. Hned v prvních dnech povstání došlo k rozdělení země na tradicionalistickou a republikánskou část. Nacionalistům se nepodařilo dobýt Madrid a Barcelonu, s čímž se ovšem počítalo. Zato získali rozsáhlá území na venkově. V republikánském táboře gradovalo násilí, vypalování kostelů a vraždění kněží získalo úděsné rozměry. V Madridu a Barceloně byly otevřeny armádní sklady a zbraně se volně rozdávaly dělníkům. To vedlo k zákonitým střetům mezi znepřátelenými dělnickými frakcemi. Takzvaní republikáni byli totiž nesourodou směsicí různých politických úchylkářů, kteří se navzájem mezi sebou nemohli dohodnout. Na jejich straně bojovali trockisté, anarchisté, ze Sovětského Svazu podporovaní bolševici a levicová buržoazie. Situace na republikánském území byla tedy značně chaotická, což při- spělo významnou mírou k vítězství povstalců. Obě strany byli podporovány ze zahraničí. Tradicionalistům pomáhala především italská armáda a co se týče letecké výzbroje, tak to bylo Německo (viz známá legie Condor). Republikáni byli naopak odkázáni na Stalinovu pomoc ze SSSR, zlaté rezervy královské pokladny tak skandálně skončily kdesi v Moskvě. Nezanedbatelnou pomoc poskytly také mezinárodní brigády (tzv. interbrigády), složené hlavně z různých levicových radikálů ze všech končin světa, Československo nevyjímaje. Občanská válka trvala celé tři roky a tradicionalisté, vzhledem k morální převaze a větší disciplinovanosti, postupně získávali čím dál rozsáhlejší území. Za nimi stálo tradiční Španělsko, které se republikáni snažili tak vehementně zničit. Azaňova socialistická vláda se musela přemístit z Madridu, kde se nemohla již cítit bezpečně, do Valencie. 26. ledna 1939 tradicionalistická vojska dobyla Barcelonu a hlavní město Madrid bylo dobyto jen o dva měsíce později 28. března 1939. Válka tak byla prakticky pokládána za ukončenou, malé bojůvky měly už pouze lokální charakter. Zbývající města rychle kapitulovala a 1. dubna podepsal Franco poslední válečné komuniké. Zbývá jen dodat, že Francovo Španělsko si i přes opakované výzvy Hitlera a Mussoliniho uchovalo za 2. světové války neutralitu, což osobně chápu jako další veliký úspěch Caudillovy politiky. Na východní frontu do SSSR byla vyslána pouze tzv.

Modrá divize dobrovolníků, jako oplátka za zvěrstva, kterých se dopustily mezinárodní brigády za občanské války. Francův režim, který nadále ve Španělsku fungoval, byl pozitivní, autoritativní diktaturou hájící tradiční španělskou kulturu, nikoli však fašismus nebo dokonce snad totalitarismus, jak se nám snaží někteří historici stále podsouvat. Po Francově smrti v roce 1975 se stal nástupcem hlavy státu španělský král Juan.

Linky:

http://www.narmyslenka.cz - www.narmyslenka.cz