Po volebním vítězství Lidové fronty (Fronte Popular) v roce 1936, která slučovala několik levicových organizací, skýtalo Španělsko dosti bezútěšný obraz. Následoval výbuch bezbřehého násilí páchaného různými levičáckými frakcemi, směrovaného především proti katolickému kléru, buržoasii a šlechtě. Masy zfanatizovaného dělnictva volaly po radikální proletářské revoluci. Vyvlastňování majetku, vraždění a pálení kostelů bylo na denním pořádku. Zemi vládla nikým nekontrolovaná anarchie a hrozila totální likvidace tradiční španělské kultury. Ve velení armády postupně narůstal nesouhlas s tímto stavem věcí. Vysocí armádní důstojníci začali připravovat plány na vojenský převrat, který by zachránil zemi před hrůzami rudého teroru. V pozadí těchto příprav stáli především generálové Franco, Mola, Varela, Orgaz a Sanjurjo. Jako termín povstání si zvolili 18. červenec. Zákeřnou vraždou vůdce Národního bloku Calva Sotela, který se odvážil kritizovat stávající režim, však situace nabrala poněkud rychlejší obrátky. K důstojnickému vedení se přidali i monarchisté, falangisté a tradicionalisté. Povstání vypuklo 17. července v Melille, tj. v oblasti Španělskem ovládaného Maroca. V následujících dnech se rychle rozšířilo i na iberský poloostrov. Generál Sanjurijo zahynul při leteckém neštěstí pouhé tři dny po zahájení puče a vůdcem povstání se tak stal generál Francisco Franco Bahamonde. Zde bych rád pro lepší názornost vylíčil stručně některé životopisné údaje obdivuhodné osobnosti generála Franca. Francisco Franco Bahamonde se narodil roku 1892 v Galícii. Pocházel z rodiny námořního důstojníka a už v dětství si přál sdílet obdobnou kariéru jako otec. Jelikož však námořní akademie v Galícii nepřijímala nové členy, nastoupil na vojenskou akademii v Toledu. Upoutal na sebe pozornost zejména při akcích v Maroku a ve svých čtyřiatřiceti letech se stal nejmladším generálem královské armády. Je důležité také dodat, že byl vždy pravověrným a konzervativním katolíkem, za což vděčil především výchově své matky. V dobách své politické dráhy důrazně hájil katolickou víru a její ideály. Byl to především on, kdo zachránil španělské katolíky před zvrhlou genocidou ze strany rudých vrahů. A byl to opět on, kdo zachránil španělskou kulturu před ničemnou destrukcí. Často je tento veliký člověk naprosto účelově a demagogicky házen do jednoho pytle s takovými osobnostmi jako byl Hitler, Stalin, nebo Mussolini (i když ten rozhodně nebyl takový gauner jako dva předchozí).