Od krále se ale nedočkaly žádné zmínky o zásadních reformách, ve které doufali, ani o způsobu hlasování na sněmu (což znamenalo zachování původního hlasování, které znevýhodňovalo třetí stav).
Konflikt vyvrcholil 17. června, kdy se poslanci obcí s částí poslanců duchovenstva prohlásili Národním shromážděním. Okamžitě odhlasovali dekret o daních. Šlechta proti tomuto jednání protestovala u krále, který prohlásil rozhodnutí za neplatná, ovšem několik dní nato vyzval zbývající část duchovenstva a šlechty, aby se k národnímu shromáždění připojili. Od 9. července 1789 bylo přejmenováno na Ústavodárné shromáždění.



Dobytí Bastily, pád absolutismu vznik konstituční monarchie

Souběžně se vytvářely oddíly měšťanské (později národní) gardy. 14. července vzal dav útokem Invalidovnu, kde ukořistil přes 30 000 pušek a táhl na Bastilu, státní vězení a symbol královského absolutismu. Dobytí znamenalo definitivní kapitulaci Ludvíka XVI. Příkladu Paříže následovala celá Francie. Rolnická povstání na venkově si vyžádala ve dnech 4.–11. srpna 1789 vydání tzv. srpnových dekretů, které formálně zlikvidovaly starý režim. Následovalo schválení Deklarace práv člověka a občana (zformuloval je Mirabeau, Sieyés a Lafayette). Král oba tyto dokumenty neuznal, až pod přímou hrozbou lidu. Počátek revoluce s sebou přinesl i vlny emigrace zejména příslušníků aristokracie. 3. září r. 1791 byla schválena Ústava formující Francii jako stát do podoby konstituční monarchie, králi byla ponechána pouze moc výkonná, omezené právo veta.Národní shromáždění disponovalo svrchovanou zákonodárnou mocí. Francouzský parlament měl být jednokomorový, 745 poslanců bylo voleno na dva roky.8

Svržení konstituční monarchie

Na lidové masy doléhaly hospodářské obtíže, v důsledku toho prosazoval LaFayette politiku kompromisů, a zároveň se snažil získat na svou stranu určitou část aristokracie. LaFayette se stal skutečným idolem revoluční buržoazie, která tohoto vůdce obdivovala, protože ji chránil před nebezpečím ze dvou stran: před aristokratickými snahami zprava a tlakem lidu zleva. Sám sebe považoval za předurčeného ke stejnému revolučnímu dílu, jaké v Americe vykonal George Washington. Ludvík XVI. se k němu choval ohleduplně, přestože ho nenáviděl.9 V létě roku 1790 bylo jasné, že La Fayettova politika kompromisů zkrachovala. Smíření aristokracie s buržoazní společností bylo nemožné. Kontrarevoluční opozici spojovaly nyní snahy emigrantů, aristokratů a odbojných kněží. Jakobíni, kteří podporovali ústavní duchovenstvo, napadali římský katolicismus a odsuzovali jeho pověrčivost a fanatismus.10 Útěk krále (21. června 1791) připravoval už dlouho švédský hrabě Axel de Ferzen, milenec Marie Antoinetty.