Krize společnosti

Tradiční právo rozlišovalo v aristokratické společnosti tzv. „starého režimu“ tři stavy: Duchovenstvo (120 000 osob) a šlechtu (350 000 osob), které byly privilegované, a třetí stav, který zahrnoval obrovskou většinu národa (24 miliónů osob).

 Duchovenstvo jako první stav měl svou vlastní správu a vlastní soudnictví. Jeho hospodářská moc spočívala ve vybírání desátku a v ohromném pozemkovém vlastnictví. Skutečnou elitu tvořilo vyšší duchovenstvo téměř výhradně šlechtického původu, jehož většina sídlila na královském dvoře. Řádové duchovenstvo se postupně dostávalo do stále většího morálního úpadku, jak na něj poukazovali současníci, a mnozí členové byli přístupní novým filozofickým myšlenkám, stávali se jejich propagátory. Nižší duchovenstvo, vesměs vzešlé z lidu, tvořilo skutečný církevní plebs.  Společným znakem šlechty byla hospodářská a daňová privilegia, monopol na vysoké hodnosti v armádě a v církevní hierarchii, na vysoká místa ve správní a soudní administrativě, atd. Dvorská šlechta žila nákladným a zahálčivým životem u královského dvora ve Versailles. Venkovská šlechta neměla přístup do správních orgánů a byla značně omezena ve své politické moci. Nově vznikající úřednická šlechta se snažila vyrovnat šlechtě rodové. Podílela se na správě státu a jako jediná kontrolovala královskou moc. Mnohdy se stavěla do opozice královské moci, patřila k nejreakčnějším společenským silám nejen v období starého režimu, ale i za Revoluce. 1
 Nejpestřejší společenskou skladbu vykazoval třetí stav. Nový rozkvět obchodu, který začal v 11.století přinesl s sebou novou formu vlastnictví, movité vlastnictví, a současně novou společenskou třídu, buržoazii.2 Nejrozmanitějších profesí byla buržoazie svobodných povolání (vedle podnikatelské buržoazie) mezi jejímiž příslušníky nalezneme nejvíce revolucionářů a stoupenců nových myšlenkových směrů. Nejpočetnější složkou společnosti bylo rolnictvo (tvořilo 4/5 veškerého obyvatelstva). Panovaly zde však velké společenské rozdíly např. mezi sedláky, kterým umožňoval dostatek půdy vést nezávislý život, a mezi drobnými rolníky a těm půda, ať vlastní nebo v pronájmu, nestačila k obhájení holé existence. Na svých bedrech nesl francouzský rolník největší tíhu povinností ze všech obyvatel. Proto měly rolnické požadavky před a v průběhu Revoluce velký význam. 3
Koncem 18.

století byla buržoazie vůdčí silou lidových vrstev a vedoucím činitelem ve výrobě; dodávala své příslušníky královské správě a také kapitály potřebné pro řízení státu. Neměla však přístup k politické moci. Struktura společnosti již neodpovídala sociální a hospodářské skutečnosti. Rozvoj hospodářské činnosti vedl k třídnímu uvědomění buržoazie, která pochopila, že se dostává do nesmiřitelného rozporu s aristokracií. Tato nenávist sice spojovala těsně lidové vrstvy s revoluční buržoazií dohromady, ale nicméně však byli rozděleni do různých kategorií, jež se lišily svým celkovým postojem k Revoluci.4

Krize monarchie

Léta, která předcházela rok 1789, byla dobou sociálních krizí a krizí institucí. Tehdy propukla vážná krize politická, vyvolaná finanční nemohoucností monarchie a její neschopností provést reformy. Kdykoli nastoupil nějaký ministr, který chtěl provést reformy a modernizovat stát, aristokracie se postavila na obranu svých privilegií. Revoluci předcházela vzpoura aristokracie, která přispěla již před r. 1789 k otřesení monarchie.5

Situace před pádem monarchie

Celá vláda Ludvíka XVI. byla provázena tíživou finanční situací. Když v květnu r. 1781 odstoupil z funkce generálního kontrolora financí ženevský bankéř Jacques Necker, nabyla finanční krize takových rozměrů, že hrozila přerůst v politickou. Před svým odchodem uveřejnil údaje o příjmech a výdajích královské pokladny, což vyvolalo značné pobouření. Vyšlo tak najevo, jak velké částky spolyká nákladný život královského dvora. Neckerovu nástupci, Charlesi Alexandrovi de Calonnemu se podařilo během následujících let situaci uklidnit, ale r. 1786 se peníze nedaly kde sehnat a nastal finanční krach.6 Navrhované reformy na zlepšení situace se nakonaly kvůli odporu šlechty a duchovenstva. Během let 1787-1789 postihla krize postupně všechna hospodářská odvětví.

Svolání generálních sněmů a ustanovení Národního shromáždění

V nepokojné atmosféře léta 1788, kdy zesiloval odpor proti monarchii (zakládání klubů, novinových deníků, byla založena vlastenecká strana sdružující nespokojenou inteligenci, .. ) nezbylo králi Ludvíkovi XVI. než přislíbit svolání generálních stavů, které opozice žádala déle než rok. Královským výnosem bylo ustanoveno, že třetí stav bude mít početně stejně velké zastoupení na shromáždění generálních stavů jako oba privilegované stavy společně. 7
2. května roku 1789 se ve Versailles konalo zasedání generálních stavů.

Od krále se ale nedočkaly žádné zmínky o zásadních reformách, ve které doufali, ani o způsobu hlasování na sněmu (což znamenalo zachování původního hlasování, které znevýhodňovalo třetí stav).
Konflikt vyvrcholil 17. června, kdy se poslanci obcí s částí poslanců duchovenstva prohlásili Národním shromážděním. Okamžitě odhlasovali dekret o daních. Šlechta proti tomuto jednání protestovala u krále, který prohlásil rozhodnutí za neplatná, ovšem několik dní nato vyzval zbývající část duchovenstva a šlechty, aby se k národnímu shromáždění připojili. Od 9. července 1789 bylo přejmenováno na Ústavodárné shromáždění.

Dobytí Bastily, pád absolutismu vznik konstituční monarchie

Souběžně se vytvářely oddíly měšťanské (později národní) gardy. 14. července vzal dav útokem Invalidovnu, kde ukořistil přes 30 000 pušek a táhl na Bastilu, státní vězení a symbol královského absolutismu. Dobytí znamenalo definitivní kapitulaci Ludvíka XVI. Příkladu Paříže následovala celá Francie. Rolnická povstání na venkově si vyžádala ve dnech 4.–11. srpna 1789 vydání tzv. srpnových dekretů, které formálně zlikvidovaly starý režim. Následovalo schválení Deklarace práv člověka a občana (zformuloval je Mirabeau, Sieyés a Lafayette). Král oba tyto dokumenty neuznal, až pod přímou hrozbou lidu. Počátek revoluce s sebou přinesl i vlny emigrace zejména příslušníků aristokracie. 3. září r. 1791 byla schválena Ústava formující Francii jako stát do podoby konstituční monarchie, králi byla ponechána pouze moc výkonná, omezené právo veta.Národní shromáždění disponovalo svrchovanou zákonodárnou mocí. Francouzský parlament měl být jednokomorový, 745 poslanců bylo voleno na dva roky.8

Svržení konstituční monarchie

Na lidové masy doléhaly hospodářské obtíže, v důsledku toho prosazoval LaFayette politiku kompromisů, a zároveň se snažil získat na svou stranu určitou část aristokracie. LaFayette se stal skutečným idolem revoluční buržoazie, která tohoto vůdce obdivovala, protože ji chránil před nebezpečím ze dvou stran: před aristokratickými snahami zprava a tlakem lidu zleva. Sám sebe považoval za předurčeného ke stejnému revolučnímu dílu, jaké v Americe vykonal George Washington. Ludvík XVI. se k němu choval ohleduplně, přestože ho nenáviděl.9 V létě roku 1790 bylo jasné, že La Fayettova politika kompromisů zkrachovala. Smíření aristokracie s buržoazní společností bylo nemožné. Kontrarevoluční opozici spojovaly nyní snahy emigrantů, aristokratů a odbojných kněží. Jakobíni, kteří podporovali ústavní duchovenstvo, napadali římský katolicismus a odsuzovali jeho pověrčivost a fanatismus.10 Útěk krále (21. června 1791) připravoval už dlouho švédský hrabě Axel de Ferzen, milenec Marie Antoinetty.

Královská rodina se v přestrojení vydala směrem do Varennes, kde však byli poznáni a 22. června nastoupila zpáteční cestu do Paříže v doprovodu národních gardistů. 25. června večer vjel král za mrtvolného ticha do Paříže středem dvou špalírů vojáků se skloněnými puškami. To byl pohřební průvod monarchie. Králův útěk představuje jednu ze závažných událostí Revoluce. Ve vnitřní politice země znamenal nesmiřitelnost protikladu mezi královskou mocí a revolučním národem a v zahraniční politice uspíšil konflikt.11
Útěk krále vyvolal rozmach lidového a demokratického hnutí, avšak strach z lidu přiměl vládnoucí buržoazii k posílení moci a k zachování monarchie. Demokratické hnutí žádalo na Ústavodárném shromáždění vyhlášení republiky. 17. července 1791 se kordiliéři shromáždili na Martově poli, aby na oltáři vlasti podepsali republikánskou petici. Ústavodárné shromáždění pod záminkou, že jde o vyvolání nepokojů vyhlásilo stanné právo, národní garda, výhradně buržoazní, obklíčila Martovo pole a zahájila bez vyzvání palbu do neozbrojeného davu (50 lidí bylo zabito). Následovaly surové represálie. Tato situace je nazývána teror trikolóry. Politické důsledky této události znamenaly rozštěpení Vlastenecké strany do dvou frakcí - konzervativní jakobíni založili nový klub v klášteře feuillantů, byli ochotni dohodnout se s králem a aristokracií, proti nim stál Robespierre v čele demokratického křídla, které se ještě těsněji přimklo k radikální větvi jakobínů.12
Vláda liberální monarchie, která byla nastolena Ústavou z r. 1791 netrvala ani rok. Vládnoucí buržoazie, vystavená na jedné straně tlaku aristokratické reakce, kterou vedl král, a na druhé straně tlaku lidu, neváhala vyvolat zahraničně politické obtíže, aby tak čelila obtížím vnitropolitickým. Proto za účasti krále uvrhla Francii a Revoluci do války (1792 – 1815). Ale válka zmařila všechny plány jejích vůdců. Znovu ožilo revoluční hnutí a přineslo s sebou svržení monarchie a společně s ním o několik měsíců později i pád buržoazie samé.13

Proces s Ludvíkem XVI.

11. prosince 1792 začal proces s Ludvíkem XVI. kterého obžaloba obvinila z dvojaké politiky v průběhu revoluce. Všechna obvinění panovník odmítal nebo si na své činy nevzpomínal. O odsouzení krále rozhodlo lidové hlasování, které žádalo královu hlavu. 21. ledna byl Ludvík XVI. popraven jako občan Ludvík Kapet. Před svou popravou se pokusil poslední slovo, avšak to bylo utopeno v hřmotu bubnů, takže nebylo možno zachytit, co řekl. Když jeho useknutá hlava spadla do pytle, byla vytažena katem a podržena tak, aby ji všichni viděli.

Mnozí ze shromážděných občanů mstivě vykřikovali „Ať žije lid“ a někteří se vrhali dopředu, aby si namočili kusy látky nebo papíru do královy krve.14

Francie republikou

Na prvním zasedání Konventu 21. září 1792 byl přijat dekret o zrušení monarchie ve Francii. 25. září 1792 byla vyhlášena republika jako jednotná a nedělitelná. Všecny poslance v Konventu spojovala nenávist k monarchii, ale v názorech na vnitřní uspořádání země se rozcházeli. Představitelé pravice, zvoleni v departementu Gironde, byli už tehdy běžně nazýváni Girondou. Patřili mezi ně Vergniaud, Guadet, Brissot, Gennsonné, spisovatel Jean – Baptiste Louvry. Levici v Konventu tvořila Hora neboli montagnardi (název pochází z toho, že v zasedacím sále Konventu obsazovali horní lavice). Jejími mluvčími byli vůdcové povstalecké Komuny Paříže z 10. srpna 1792 Robespierre, Danton a Jean-Paul Marat. Střed Konventu tvořila nevyhraněná skupina republikánů, kteří se nejprve přikláněli na stranu Girondy, později však dali přednost Hoře. Přes odpor Girondy byl v březnu 1793 vytvořen Konventem výjimečný tribunál, v jehož pravomoci bylo soudit útoky na rovnost, svobodu, jednotu a nedělitelnost republiky. Soudil tedy všechny skutky, které byli proti vnější i vnitřní bezpečnosti státu. Gironda mezitím objektivně napomáhala kontrarevoluci a roajalistickému odboji. Posílená úspěchy v departementech se rozhodla zaútočit na Paříž. Záminkou se stala četby v jakobínském klubu, kde byli obviňováni brissotovci a girondini z tajné spolupráce s Pruskem a Anglií. Guadet v Konventu obvinil Komunu Paříže z anarchie a z touhy po uzurpaci moci. Následkem toho byli přední revolucionáři zatčeni. Demonstrace v ulicích přiměly nakonec propustit zatčené revolucionáře na svobodu.

Ústava z r. 1793, Konvent

Hlavní úsilí věnoval Konvent vypracování ústavy. I ústavě z roku 1793 předcházela deklarace práv, bylo ustanoveno, že cílem společnosti je veřejné blaho a každá vláda je proto, aby člověku umožnila užívat z něj vyplývajících práv a blaha. V referendu byla přijata bez jakýchkoli dodatků. Poté byla ústava slavnostně vyhlášena ve výroční den pádu monarchie 10. srpna 1793. 15
Postupné vytváření revoluční armády začalo obléháním Konventu v r. 1793 delegáty pařížských sekcí, kteří požadovali zajištění zásobování, stanovení pevných cen a zatčení podezřelých osob. Konvent se podvolil a nařídil splnění všech požadavků včetně vytvoření revoluční armády. Postupně se obnovovaly revoluční výbory a jejich kontrola byla obtížná, stávaly se proto často nástrojem zvůle, prostředkem k vyřizování osobních účtů. Ústředními orgány revoluční vlády byl Konvent, výbor veřejného blaha a výbor obecné bezpečnosti.

Proces s Marií Antoinettou-krvavý teror

Revoluční tribunál začal svou dráhu procesem s ovdovělou bývalou královnou Marií Antoinettou. Po třídenním soudu byl nad ní vyřknut rozsudek smrti gilotinou. V den popravy nejela v kočáře, jako Ludvík XVI., ale káře. Sama si ostříhala vlasy a oblečeny měla prosté bílé šaty. Na smrt šla s důstojností, která ji vždy charakterizovala. (pozn.:po odvezení královnina těla zpět do vězení byla přivedena Marie Groseholtzová, nadaná sochařka, aby sejmula posmrtnou masku osoby, kterou znala z doby monarchie. Později odjela z Francie a pod jménem Madame Tussaud vytvořila základ slavného muzea voskových figurín. )16 Další proces byl s zatčenými girondinskými poslanci. Pařížské věznice byly přeplněny, revoluční vláda si vyžádala 40 000 lidských životů. Později napsal Fouquier-Tinville: „Hlavy tehdy padaly jako břidlicové tašky ze střech za bouře“.17 Spolu s terorem propukla na podzim r. 1793 i xenofobie a cizinci se stali rázem podezřelými nebo dokonce „agenty nepřátelských mocností“. Kladlo se jim navíc za vinu rozpoutání tzv. dekristianizačního hnutí. Iniciátory byli však zplnomocněnci Konventu, kteří pod hesly o odstranění pokryteckých náboženství nastolovali kult republiky a přirozené morálky. Opakující se hospodářská krize byla řešena řízeným hospodářstvím, ale maximální ceny nevyhovovali ani výrobcům ani obchodníkům. Situace se nadále zhoršovala a v Konventu se zformovala opozice proti výboru veřejného blaha. Vůdčí osobnost Robespierre se stáhl do ústranní a přestal docházet do Konventu. Následně nastaly hádky mezi výborem veřejného blaha výborem obecné bezpečnosti. Spor měl vyřešit Konvent. Vyvrcholením byla obžaloba jednoho poslance na Robespierra, kterého obvinil z tyranie. Za potlesku byl Robespierre zatčen. Druhý den byl se svými jedenadvaceti stoupenci gilotinován. Následovala poté ještě poprava jedenasedmdesáti montagnardů. Pro současníky uvnitř i vně Francie byl převrat jen pouhým střídáním stráží. Republika v r.1794-1795

Vládní systém musel být reorganizován a uveden do chodu. Ani jedna z předchozích ústav nevyhovovala a vytvoření nové vyžadovalo hodně času. Činnost zplnomocněnců Konventu byla zrušena stejně jako vládní výbory, od srpna 1794 byl odvolán zákon o podezřelých. Mnoho navrátivších emigrantů spoléhalo na to, že se jim v nadcházejících volbách (1795) podaří získat většinu a opět nastolit monarchii. Většina Konventu však byla republikánská a vydaným dekretem legálně znemožnila vítězství monarchistů (dekret ustanovoval, že dvě třetiny příštích poslanců musí být vybráno ze současného Konventu ).

Monarchisté se však nevzdali a vytvořili ozbrojené prapory, se kterými oblehli Konvent. Ústřední komise povolala generály Murata a Bonaparta a jejich vojska roajalisty odzbrojila. Konvent zvítězil a mohl vyhlásit nové volby. Vláda Direktoria

Myšlenkou tříletých dějin Konventu (20. září 1792-26. října 1795) bylo navždy zabránit aristokracii v přístupu moci a znemožnit nastolení monarchie. Nyní se přidalo i nikdy neumožnit návrat demokracie. Nová ústava z r. 1795 byla koncipována tak, aby byla zaručena vláda buržoazie a potlačen nátlak ulice. Její úvod netvoří již deklarace práv, ale Deklarace práv a povinností člověka a občana. Znamenala také návrat k cenzovnímu volebnímu systému z r. 1791. Zákonodárná moc měla být složena ze dvou sborů – rady starších a rady pěti set. Výkonnou moc mělo v rukou pětičlenné Direktorium jmenované radou starších. 18
V zimě 1795 – 1976 vzrostl vliv jakobínů, jež zpočátku Direktorium tolerovalo. Jejich hlavní mluvčí Babeuf viděl skutečnou rovnost lidí ve společném majetku, práci a správě. Následkem toho bylo okamžité zavření jakobínských klubů a nařízení, které hrozilo trestem smrti každému, kdo by propagoval obnovení království, kdo by vyzýval k plenění a drancování nebo rozdělení soukromého majetku. Babeufeho a jeho příznivci dostali doživotní žalář. I Direktoriu zápasilo jako předchozí vlády s finanční krizí. Neschopnost řešení dohnala stát opět ke státním půjčkám. Direktorium se stalo závislé na finančnících a bankéřích. Takovéto jednání vedlo ke korupci, spekulacím a obohacování majetných.

Státní převrat r. 1797

V dubnu 1797 se konaly volby, ve kterých bylo direktorium drtivou většinou poraženo a monarchistická pravice značně posílila.předsedou rady starších se stal Barthélemy. Pravice se sešla se v klubu, aniž by vytyčila koncepci své politiky. Bílí jakobíni, stoupenci okamžité restaurace, byli v menšině; mnozí konstituční monarchisté odmítali násilí. Skupina nazývaná Ventre, rovněž roajalistická, chtěla provádět drobné reformy a vyčkávala.Bílí jakobíni počítali s Pichegruem coby velitelem v navrhovaném puči. Ten se však nemohl rozhodnout. 19
Otevřená krize mezi Direktoriem a radami, jejíž příčinou byly volby, které proběhly bez jakéhokoli pořádku, se mohla řešit jen dvěma způsoby: spojenectvím s lidem, nebo za pomoci armády. Velitelé Napoleon a Hoche se chopili příležitosti a vydali 1. července 1797 rozkaz táhnout na Paříž. Ta byla již za tři dyny obsazena. Následovalo okamžité zatčení Barthélemyho, Pichagrua a dalších poslanců.

Případný odpor byl zmařen prohlášením, že bude zastřelen každý, kdo by se pokusil nastolit monarchii nebo režim z r. 1793. Roajalistické nebezpečí bylo zažehnáno, ale ukázala se nedůslednost ústavy,že slabost vlády může vyřešit armáda, ale její velitelé na své zásluhy nedají jen tak zapomenout. Oslabení Direktoria a jeho pád

Státní převrat ale nemohl vyřešit tíživé vnitropolitické problémy. Byl vyhlášen bankrot a ministři se pustili do vytváření finančních a daňových reforem. Postupně byly v průběhu roku 1798 zavedeny daň živnostenská, pozemková, daň z nemovitostí, nepřímá daň z používání cest. Úspěšnost daňové reformy dokazuje to, že její osnova přetrvala po celé 19. století. Přesto v době svého vzniku nebyla schopna odstranit deficit. Nestálost politického klimatu způsobila zapomenutí ctností z prvních let Revoluce a do popředí se dostala honba za požitky a rozkošemi, „neboť ty jediné jsou jisté a je třeba si je užít, dokud nám je příští politický režim neodepře“. Po převratu se obrátily represe zdůvodňované nebezpečím roajalismu i vůči kněžím. Vláda se pokusila zavést proti katolicismu nový kult, tzv. teofilantropii. Teofilantropická církev měl sdružovat obdivovatele boha a přátele lidí. Jejím hlavním propagátorem byl La Révelliere. Direktorium navíc vyžadovalo důsledně dodržovat dekádní kalendář. Lidé se tím více vraceli ke katolictví, čím tvrději vláda prosazovala své. Ve Francii vládla nespokojenost a pozice Direktoria začala slábnout. Roajalisté se opět chopili šance a 30. červen 1799 byl spíše dnem zasedání sněmovny než státním převratem. Podle rozhodnutí rad byli vyměněni všichni členové vlády, direktoři i ministři. Je nutné poznamenat, že k pádu Direktoria došlo za skutečného rozkladu. Spiknutí proti vládě

14. října 1799 dorazil vážený a uznávaný Napoleon Bonaparte do Paříže, kde nechtěl nechat Direktoriu svou zásluhu (lidé v něm viděli muže , který znovu nastolí mír v celé Evropě)20 , a proto se sblížil se stoupenci státního převratu, jehož organizátorem byl Sieyes. Přípravy na převrat se konaly rychle; podařilo se získat souhlas od několika představitelů vlády, dokonce na svou stranu strhli i buržoazii. Přízrak rovnostářského terorismu vyvolal paniku v jejích řadách. 9. listopadu 1799 byla svolána rada starších pod záminkou vojenské přehlídky v Tuileriích, načež odhlasovala přemístění do Saint-Cloudu. Všechny pařížské jednotky byly podřízeny Napoleonovu vedení. Den poté zasedaly rady v Saint-Cloudu, kolem kterého Bonaparte soustředil 4000-5000 vojáků. Na zasedání hrozilo protažení, a tak Bonaparte zasáhl.

Vystoupil v radě starších, přísahal věrnost republice a ohradil se proti tomu, že by chtěl nastolit vojenskou vládu. Vyhrožoval těm, kteří by se postavili proti a nakonec slíbil, že jakmile pomine nebezpečí, vzhledem k němuž mu byla svěřena pravomoc, ihned se jí vzdá. Zvedla se velká nevole a Napoleon byl vyveden. Po jednáních uvnitř rad nakonec svolili a ještě téhož dne bylo Direktorium provždy zrušeno. Vláda konzulů, konec Revoluce

Utvořila se výkonná komise Konzulátu, která se skládala ze Sieyese, Ducose a Bonaparta, z konzulů Francouzské republiky. Udělovala se jim úplná pravomoc Direktoria. Rady byly nahrazeny dvěmi komisemi po 25 členech, které měly odhlasovávat zákony, jež navrhují konzulové. Šlo o definitivní ukončení revoluční éry. Po otřesech měla nastat konsolidace, společenské prvenství těch, kteří mají majetek, se mělo definitivně upevnit. I když buržoazie chtěla posílit výkonnou moc a znovu obnovit jednotu ve vládě, nebyla by se zřekla svobody, kdyby to neznamenalo výlučně její prospěch. Události zmařily její plány. Autoritativní režim se rychle změnil v režim Bonapartovy osobní moci. Republika notáblů se stala vojenskou diktaturou.21

Antoin de Rivavola: „Všechny revoluce končí vojenskou diktaturou, vzpomeňme Syllu,
Caesara, Cromwella.“22

Seznam použité literatury

 Hroch, Miroslav;Kubišová Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990, Svoboda
 Souboul, Albert: Velká francouzská revoluce, Praha 1964, Nakladatelství politické literatury
 Cavendish, Marshall:Velikáni hudby, Bratislava 1995,Perfekt
 Hotmar, Josef: Dobrodružství velké revoluce: 1789-1799, Praha 1989, Panorama

Poznámky

1) Hroch, Miroslav;Kubišová Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990, s. 52-53
2) Souboul, Albert: Velká francouzská revoluce, Praha 1964, s. 17
3) Hroch, Miroslav;Kubišová Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990, s. 54
4) Souboul, Albert: Velká francouzská revoluce, Praha 1964, s. 30
5) Tamtéž, s. 66
6) Hroch, Miroslav;Kubišová Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990, s. 57
7) Tamtéž, s. 61- 62
8) Hroch, Miroslav;Kubišová Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990, s. 92
9) Souboul, Albert: Velká francouzská revoluce, Praha 1964, s. 115-116
10) Tamtéž, s. 150
11) Souboul, Albert: Velká francouzská revoluce, Praha 1964, s. 157-158
12) Tamtéž, s. 161
13) Souboul, Albert: Velká francouzská revoluce, Praha 1964, s.

163
14) Cavendish, Marshall:Velikáni hudby, Bratislava 1995, s. 82-83
15) Hroch, Miroslav;Kubišová Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990, s. 237
16) Cavendish, Marshall:Velikáni hudby, Bratislava 1995, s. 84
17) Hroch, Miroslav;Kubišová Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990, s. 262
18) Tamtéž, s. 378
19) Souboul, Albert: Velká francouzská revoluce, Praha 1964, s. 368
20) Tamtéž, s. 363
21) Souboul, Albert: Velká francouzská revoluce, Praha 1964, s. 396-397
22) Hroch, Miroslav;Kubišová Vlasta: Velká francouzská revoluce a Evropa 1789/1800, Praha 1990, s. 412.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk