Po výjezdu z Queenstownu stanovil kapitán Smith na velké námořní mapě kurs a trasu, které parník povedou do cílového přístavu na druhé straně Atlantiku.
Trasa vedla 25 mil jižně od linie označující výskyt ledových polí v období mezi březnem a červencem, ale 100 až 300 mil severně od linie označující prostor, ve kterém byly v měsících dubnu, květnu a červnu ještě vídány plovoucí ledovce. Titanic tedy měl plout oblastí, kde sice nehrozilo nebezpečí ledových polí, ale kde se mohl setkat s plovoucí ledovou horou.
Zatímco Titanic ve večerních hodinách proplouval rychlostí asi jedenadvaceti uzlů ztemnělým oceánem, cestující na ozářených palubách se bavili, oceňovali bohaté vybavení lodi i její stabilitu, téměř nehlučný chod strojů, dokonalost poskytovaných služeb i všechny možnosti rozptýlení a zábavy. Ani členové posádky, z nichž mnozí již sloužili na palubách desítek jiných lodí, včetně těch největších, nešetřili uznáním - Titanic překonával vše, s čím se dosud setkali. Přestože takové pocity a hodnocení jednoznačně převládaly, našly se však i výjimky. Při zastávce v Queenstownu, jat náhlou nedobrou předtuchou dezertoval z lodi jeden z topičů jménem John Coffey. Je zajímavé, že se necítil dobře ani druhý muž po kapitánovi, vrchní důstojník Henry Tighe Wilde. V posledním dopise odesílaném z Queenstownu, napsal své sestře: "Stále nemám tuto loď rád .. mám z ní divný pocit."

12. DUBNA

Ráno 12. dubna téměř nehybná hladina klidného oceánu se prostírala kam až oko dohlédlo, jen za zádí lodi zůstávala široká stopa bílé pěny, rozvířená neúnavně se otáčejícími šrouby. Po snídani mělo třináct set cestujících před sebou dlouhý bezstarostný den. Starost o jejich pohodu a zábavu převzalo téměř pět set stevardů a dalších zaměstnanců hospodářského oddělení, jejichž jedinou povinností bylo poskytovat ty nejdokonalejší služby po čtyřiadvacet hodin denně.
Zaplnila se křesla a lehátka na prosluněných promenádních palubách i verandová kavárna. Někteří cestující usedli ke karetním stolkům, kde začaly velké bridžové a pokerové bitvy, jiní se věnovali různým hrám od házení kroužků na kůl po minigolf, kdo nešli ráno, odcházeli nyní do bazénu nebo si zahrát tenis a mnozí se rozhodli poslechnout si koncert lodního orchestru. Krásné počasí a klidné moře přispívalo k celkové pohodě. Pohodlí skýtané Titanikem bylo samozřejmě nejvýraznější v prostorách I. třídy, kde přepych prakticky neměl hranic. Velké zaoceánské parníky - a Titanic mezi nimi zaujal nejčelnější místo - se staly plovoucími obdobami nejvyhlášenějších hotelů té doby a v podstatě se objevily proto, aby uspokojily požadavky příslušníků světové finanční a průmyslové oligarchie.

Druhá třída byla většinou obsazena příslušníky střední společenské vrstvy, typické pro vyspělé kapitalistické státy na počátku dvacátého století - při první plavbě Titaniku to byli především britští inženýři, obchodníci, duchovní, žurnalisté a lékaři. Představovala standard převyšující to, nač byli zvyklí nebo co si mohli dopřát ve svých domovech. Cesta třetí třídou byla relativně laciná, a přesto naprostá většina obyvatel kajut této třídy byla po nastoupení na loď a během plavby doslova u vytržení. Převážně šlo o mladé lidi z mnoha zemí a z velmi nuzného prostředí. Poprvé v životě bylo o jejich potřeby postaráno, měli dostatek dobrého jídla, čisté a pohodlné ubytování, nic na práci, mohli se bavit či odpočívat. Proto se až do osudné noci po celé dny z prostor vyhrazených třetí třídě ozýval zpěv, veselí a živá zábava. Ve třetí třídě se sešli lidé všech možných profesí, kvalifikovaní i nekvalifikovaní dělníci, široká škála řemeslníků, malí úředníci, číšníci, dřevorubci, zemědělci, zahradníci, ale i švadleny, pomocnice v domácnosti, ošetřovatelky, snad každé zaměstnání tu mělo svého zástupce.

13. DUBNA

Čtvrtý den plavby, v sobotu 13. dubna, vládla na palubě Titaniku naprostá pohoda. Především pro 326 cestujících I. třídy zajistila společnost White Star Line veškeré myslitelné pohodlí a splnění i těch nejnáročnějších požadavků. Večírky, tanec, bridžové sedánky, koncerty a občerstvení podávané v kteroukoli dobu, to vše vyplňovalo čas privilegovaných. Péče o ně neznala hranic.

14. DUBNA

I v neděli 14. dubna se udrželo již několik dnů trvající dobré počasí. Moře bylo stále klidné, vál mírný vítr, bylo jasno a viditelnost skvělá. Po obědě se na velké tabuli u hospodářovy kanceláře objevila čerstvá informace oznamující, jakou vzdálenost Titanic urazil za posledních dvacet čtyři hodiny. Stále se zvyšovala: od poledne 11. dubna do poledne 12. to bylo 386 mil, do poledne 13. dubna 519 mil a do poledne 14. dubna 546 mil. I když 519 mil dosažených druhého dne poté, co loď vplula do vod oceánu, bylo pro generálního ředitele J. Bruce Ismaye i kapitána Smithe jistým zklamáním, celkově byli spokojeni a kapitán se vyjádřil, že pokud bude pokračovat příznivé počasí, Titanic dosáhne na panenskou plavbu rekordního času. Přesto se v neděli ráno rozhořely ohně pod dalšími kotly. Stroje se zabíhaly bez komplikací a Ismay se Smithem mohli být přesvědčeni, že Titanic dosáhne lepších výsledků než před rokem při své první plavbě jeho sesterská loď Olympic. Během dne už plul rychlostí kolem jednadvaceti uzlů a mnoha zkušeným cestujícím neuniklo, že se rychlost stále zvyšuje.
Nedělní odpoledne probíhalo ve stejné pohodě, jakou se vyznačovaly i všechny předchozí dny plavby. K jedné změně však přece jen došlo. Znatelně se ochladilo, a jak se blížil večer, rtut' na teploměru dál klesala. Sice stále bylo úplně jasno a téměř bezvětří, ale rychlý pohyb lodi vytvářel umělý, nepříjemně studící vítr, před kterým se pár cestujících, které ještě bylo možno zahlédnout na otevřených palubách, chránilo teplými plášti. Ostatní dali přednost příjemnějšímu prostředí v uzavřených prostorách.
Stále ještě bylo veselo v prostorách druhé a zejména třetí třídy. Odevšad se ozývala hudba a zpěv, mladí lidé tančili, jen málokdo si v tuto chvíli připouštěl nějaké starosti. Teprve před jedenáctou hodinou se salóny, restaurace a kuřárny začaly vyprazdňovat.
Z devětadvaceti kotlů Titaniku bylo v tu dobu zapáleno čtyřiadvacet, nejvíc za celé dosavadní trvání plavby. Hluboko v podpalubí uhelným prachem a potem pokrytí topiči a přihazovači krmili rozpálená topeniště novými a novými dávkami uhlí. Když Titanic vyplul, bylo ho v uhelných bunkrech 6 000 tun a plameny spolykaly za čtyřhodinovou směnu kolem jednoho sta tun. Na zbrusu novém Titaniku sice byly pracovní podmínky v kotelnách daleko snesitelnější než na starších lodích, ale i tak to byla pro stovky mužů úmorná dřina. Ve strojovně strojníci pozorně naslouchali chodu turbíny a pístových strojů, žádná odchylka od pravidelného rytmu nesměla uniknout jejich pozornosti.
V sobotu a v neděli měli práce nad hlavu i oba radiotelegrafisté Jack Phillips a Harold Bride.
Už několik dnů radiostanice Titaniku zachycovala vzkazy lodí plujících v blízkosti Velkých novofoundlandských mělčin upozorňující na neobvyklé množství mořských ledovců zpozorovaných daleko jižněji, než se zpravidla objevovaly. Každá taková zpráva byla po přijetí předána strážnímu důstojníkovi a pak doručena do mapovny. V pátek byl až do deváté hodiny večerní v kontaktu s Titanikem francouzský parník Touraine. Jeho kapitán informoval Titanic, že je v husté mlze a že právě proplul ledovým polem. Současně předal zprávu o dalším ledovém poli a ledovcích. Kapitán Smith za informaci poděkoval a čtvrtý důstojník Boxhall, za přítomnosti kapitána a vrchního důstojníka Wilda, označil pozice zmiňovaných ledových polí na mapě v mapovně. Všichni tři se shodli, že jde o místa ležící severně od plánované trasy Titaniku, proto není třeba se znepokojovat.

Blížila se jedenáctá hodina večerní. Z pravé strany vraního hnízda Reginald Robinson Lee pozorně obhlížel přední horizont a náhle měl dojem, že daleko vpředu zahlédl lehký opar. Jak minuty ubíhaly, nabýval jistoty, že se nemýlí. Mlhu uviděl i Frederick Fleet.
Opary nebo lehké mlhy nebyly nic neobvyklého v oblastech plujícího ledu, ale často bylo velmi obtížné je v noci rozpoznat. Nízké mlhy převalující se nad hladinou byly nebezpečné za noci především tím, že často mohly být zpozorovány jen z větší výšky, to jest například z vraního hnízda, ale už ne z přídové nástavby nebo z můstku. Strážní důstojník Murdoch, který z můstku též sledoval prostor před lodí, byl třiadvacet metrů nad hladinou, hlídky ve vraním hnízdě o šest metrů výš. Proto Murdoch zcela určitě nezahlédl to, co Lee a Fleet, neboť tak zkušený důstojník jako on, by při zhoršené viditelnosti pravděpodobně přivolal kapitána a navrhl mu snížení rychlosti. Murdoch však neviděl nic a z vraního hnízda varování nepřišlo. I sebelehčí mlha znamenala podstatné snížení naděje na včasné zpozorování plujícího ledovce a v noci to bylo ještě horší.

Titanic, největší a nejluxusnější loď na světě s 2 201 lidmi na palubě, proplouval před 11 hodinou večerní 14. dubna 1912 oblastí ledu v severním Atlantiku rychlostí 21 a možná i 21 a půl uzlu. Ručičky na hodinách na můstku ukazovaly 11 hodin 39 minut. Dva muži hlídky Fleet a Lee dál obhlíželi z předního stožáru zamlžený horizont; vypadalo to, že mlha houstne, byla stále výraznější. Náhle Fleet zahlédl přímo před přídí lodi něco ještě tmavšího než potemnělou hladinu oceánu. Jednu nebo dvě vteřiny temný stín upřeně sledoval, zdálo se mu, že se blíží a zvětšuje. "Před námi je led," vykřikl, nato uchopil provaz zvonce umístěného ve vraním hnízdě a třikrát jím trhnul, tři údery byly signálem oznamujícím, že před lodí je nějaký předmět. Současně sáhl po telefonu spojujícím vraní hnízdo s můstkem. Šestý důstojník J. P. Moody se ohlásil téměř okamžitě. "Led přímo před námi," vykřikl Fleet. "Děkuji," odpověděl Moody (jeho zdvořilá odpověď se stala součástí legendy), zavěsil a obrátil se ke strážnímu důstojníkovi Murdochovi, který přibíhal z pravé strany můstku vyburcován údery zvonu.
„Led přímo před námi, pane," opakoval Moody zlověstnou zprávu, kterou právě vyslechl.
Murdoch skočil k telegrafu a signalizoval do strojovny rozkaz k zastavení a vzápětí vykřikl na kormidelníka: "Docela vpravo!" Prakticky ve stejném okamžiku dal strojovně další rozkaz: "Plnou silou zpět!" Kormidelník Robert Hitchens okamžitě uposlechl a opřel se plnou váhou o paprskové rukojeti kormidelního kola a bleskurychle jimi otáčel proti směru hodinových ručiček, až ucítil, jak se kolo zastavilo v krajní poloze.

Šestý důstojník Moody hlásil Murdochovi: "Kormidlo docela na stranu, pane!" V tu chvíli přibíhali na můstek další dva muži, kormidelník Alfred Olliver, který měl pohotovost, a druhý z mladších důstojníků J. G. Boxhall, jenž se v okamžiku, kdy z vraního hnízda zazněl zvon, zdržoval v mapovně. Murdoch zatím stáhl páku uvádějící v chod elektrické zařízení uzavírající vodotěsné dveře v přepážkách kotelen a strojoven. Hned nato rozkázal kormidelníkovi: "Docela vlevo!" Kormidelní kolo se v mžiku začalo otáčet na druhou stranu. Setrvačností hnaný Titanic směřoval vysokou rychlostí stále vpřed a trvalo celou věčnost, než se jeho příď začala pomalu obracet doleva. Masa ledu se nezadržitelně přibližovala z pravoboku a čněla nad palubou příďové nástavby. V poslední vteřině minula příď a sklouzla podél lodního boku, oběma mužům ve vraním hnízdě se už zdálo, že se Titaniku podaří ledové hoře o vlas vyhnout. Příď již byla obrácená o dvaadvacet stupňů doleva, když se loď lehce otřásla a zezdola, z pravé strany mohutného trupu, se ozval skřípavý zvuk. Srážku prakticky nebylo možno odvrátit. Ledovec roztrhl dno lodi na pravoboku asi tři metry nad kýlem a způsobil sto metrů dlouhou trhlinu táhnoucí se od příďového kolizního prostoru přes první, druhý a třetí nákladový prostor a přes kotelny číslo 6 a 5. Pouhých deset vteřin stačilo k tomu, aby byl vyřčen neodvolatelný rozsudek smrti nad největším a nejkrásnějším parníkem na světě.
Nárazem vyburcovaný kapitán Smith vyběhl z kabiny na můstek. "Pane Murdochu, co to bylo?" otázal se prvního důstojníka. "Led, pane," pravil Murdoch. "Rozkázal jsem docela vpravo a zpětný chod strojů. Chtěl jsem obrátit doleva, ale byl příliš blízko. Víc jsem udělat nemohl."
"Uzavřete vodotěsné dveře," nařídil kapitán. "Již jsou uzavřeny," odpověděl Murdoch.
Poté kapitán, Murdoch a čtvrtý důstojník Boxhall přešli na pravou stranu můstku. Obhlíželi hladinu, zda nespatří osudnou ledovou horu. Boxhall měl dojem, že vidí za zádí lodi tmavý stín, ale jist si nebyl. Podle vyjádření kormidelníka Ollivera se Titanic již zastavoval, když se kapitán vrátil k telefonu a nařídil strojovně: "Poloviční rychlost vpřed!" Loď plula sníženou rychlostí několik minut a poté se s konečnou platností zastavila. Zhruba ve stejnou dobu, kdy lodní šrouby opět zabraly, čtvrtý důstojník Boxhall spěchal do podpalubí v přední části lodi, aby zjistil, co se vlastně stalo. Sestoupil až k ubytovacím prostorům cestujících třetí třídy na palubě F, což byla druhá paluba nad čarou ponoru. Potkával rozespalé námořníky a topiče, kteří vyšli ze svých kajut probuzeni otřesem, ale nikde se nedělo nic zvláštního, ani nezpozoroval žádné známky poškození lodi.