Při své rychlé obhlídce čtvrtý důstojník nesestoupil dostatečně hluboko do nitra lodi, a jen proto mohl po návratu na můstek ohlásit kapitánovi a prvnímu důstojníkovi, že žádné poškození neobjevil. To byla pravděpodobně poslední dobrá zpráva, kterou onu noc kapitán Smith dostal.
V kormidelně kapitán pohlédl na inklinoměr, malý přístroj, který ukazuje naklonění lodi, a uviděl, že Titanic se nachýlil pět stupňů na pravou stranu. Znepokojený kapitán vyslal Boxhalla znovu do podpalubí vyhledat lodního tesaře J. Hutchinsona a předat mu příkaz, aby zjistil škodu a podal hlášení. Boxhall potkal tesaře na půl cestě. Hutchinson se vzrušeným výrazem v obličeji pravil: "Nabíráme vodu. Kde je kapitán?" "Na můstku," odpověděl Boxhall. Lodní tesař se beze slova obrátil a utíkal na můstek. Boxhall pokračoval dál do podpalubí a na konci schodiště se téměř srazil s Iagem Smithem, jedním ze zřízenců, kteří měli na starosti přepravovanou poštu. Jeho slova byla téměř totožná se slovy lodního tesaře: "Kde je kapitán? Skladiště pošty se plní vodou" Boxhall též poslal rozrušeného muže na můstek s tím, že on sám se půjde dolů přesvědčit. Kapitán Smith se zatím snažil získat přesnější obraz o situaci lodi. Jak minuty ubíhaly, přicházela další a další hlášení a všechna alarmující. Otřes lodi při nárazu na led vzbudil i generálního ředitele White Star Line a prezidenta trastu IMM Josepha Bruce Ismaye. Když mu kapitán sdělil, že loď narazila na ledovou horu, Ismay položil stejnou otázku jako krátce před ním vrchní důstojník a opět musel kapitán Smith přiznat, že se obává, že poškození lodi je velmi vážné.
Hned po Ismayově odchodu nařídil kapitán Smith přivolat výkonného ředitele loděnice, která loď postavila, a jejího hlavního konstruktéra Thomase Andrewse. Jestli se někdo mohl odpovědně vyjádřit k následkům kolize, k rozsahu poškození a nebezpečí, které Titaniku hrozí, byl to především on.
Thomas Andrews si okamžitě uvědomil, co hrozí: protože přepážky oddělující šestnáct komor, na které bylo podpalubí Titaniku rozděleno, nebyly vodotěsně napojeny na paluby, k nimž dosahovaly, jakmile bude přední komora zaplněna, voda se horem přeleje do následující komory, poté do další a další a tak bude postupně zaplavováno celé podpalubí. Tento proces se ještě urychlí úměrně tomu, jak se tisíci tunami mořské vody zatížená příď bude naklánět a víc a víc se ponořovat. Andrews pochopil, že Titanic je odsouzen k neodvratné záhubě. Musel proto kapitánovi sdělit, že podle jeho odhadu se loď udrží na hladině asi půldruhé hodiny a že je nutno okamžitě připravit ke spuštění záchranné čluny. V tuto chvíli tedy kapitán, Thomas Andrews věděl s jistotou, co Titanic čeká.

Muselo uplynout ještě hodně času, než to pochopili cestující a většina posádky. Pro mnoho z nich však v tu chvíli už bylo příliš pozdě.

Na palubě E, hluboko v podpalubí Titaniku a pět pater pod člunovou palubou, se po dlouhé hlavní chodbě stále přesunoval z přídě na záď zástup mužů třetí třídy. Nezdálo se, že by si byli vědomi smrtelného nebezpečí, spíše se snažili uniknout vodě zaplavující jejich kabiny a jejich skromný majetek. Mnozí z nich chtěli být nablízku ženám ubytovaným na zádi. Zpočátku to byl neorganizovaný pohyb stovek lidí, jehož výsledkem bylo, že muži z přídě se pomíchali s manželskými dvojicemi a ženami z kabin na zádi, a nakonec se největší skupina cestujících III. třídy shromáždila u paty hlavního schodiště vedoucího z paluby E nahoru. Asi 30 minut po půlnoci přišel příkaz, aby se ženy a děti odebraly na člunovou palubu. Stevardům, kteří měli na starosti jednotlivé sekce třetí třídy, se podařilo část jich shromáždit, ale většina vdaných žen odmítla odejít bez manželů. Protože stevardi z obavy před vypuknutím paniky nikomu neřekli, že se loď potápí, nakonec se jim jen s velkým úsilím podařilo přimět alespoň část žen, aby si oblékly záchranné vesty a vydaly se bludištěm lodních chodeb a schodišť nahoru na člunovou palubu. Hart přivedl ženy ke člunu, předal je do péče námořníků a vracel se do podpalubí. Cestou potkával ženy a děti doprovázené jinými stevardy. Krátce po jedné hodině byl zpátky na palubě E a začal organizovat další skupinu. Nebylo to o nic lehčí než poprvé, mnoho žen stále odmítalo odejít. Nakonec seskupil houf, se kterým dosáhl člunové paluby kolem jedné hodiny 30 minut a odvedl jej k člunu číslo 15. Znovu už se Hart do podpalubí nedostal, neboť první důstojník Murdoch mu nařídil, aby nastoupil do záchranného člunu.
Na klíčových místech umožňujících východ z podpalubí byli umístěni stevardi, námořníci a příležitostně někteří z mladších důstojníků, aby dohlédli na to, že v první fázi odejdou na člunovou palubu skutečně jen ženy a děti. Jak ale ubíhal čas a pocit hrozícího nebezpečí zesiloval, začala mezi cestujícími třetí třídy vzrůstat nervozita a ze strany mužů přibývalo pokusů proniknout na člunovou palubu. Dokud příslušníci posádky zůstávali na svých místech, byly tyto pokusy o průnik úspěšné jen v ojedinělých případech, kdy se pár mužů z třetí třídy dostalo na vyšší paluby po nouzových žebřících nebo některým z mnoha průlezů. Až ke druhé hodině ranní, když situace lodi začínala být kritická, byla většina bariér uvolněna.

To ale již Titanic opouštěly poslední záhranné čluny (je však prokázáno, že ženám cestujícím třetí třídou v přístupu na člunovou palubu bráněno nebylo, naopak byly k tomu opakovaně vybízeny, ale bohužel ne vždy se tyto výzvy setkaly s kladnou odezvou. Mnoho z nich na zádi lodi zpočátku odmítalo dokonce opustit i kabiny).
Když už nebyly kolem žádné ženy, třetí důstojník Pitman dovolil nastoupit několika manželům a nakonec i samotným mužům. Na pravé straně člunové paluby panovalo po celou dobu spouštění člunů pravidlo, že sice ženy a děti první, ale pokud v blízkosti nebyly nebo nehodlaly nastoupit a v člunech zůstávala volná místa, mohli je obsadit muži. Na levé straně strohý důstojník Lightoller tak velkorysý k mužům nebyl - zásadně je do člunů nepouštěl.
Po odpálení raket už bylo všem jasné, že Titanic je na tom zle. Skončily žertíky a rozverné komentáře o přehnaných obavách kapitána Smithe. Do člunů začaly nastupovat ženy, které ještě před chvílí odmítaly nebo váhaly. Přiváděli je jejich manželé, o osamocené ženy se starali jejich známí nebo společníci z předchozích dnů naplněných pohodou a bezstarostností. Některé se chovaly klidně, přijaly toto opatření jako nevyhnutelnost, které nelze odporovat, ale docházelo i k dramatickým a srdceryvným scénám.
Jak se velká loď zvolna nořila do vody, důstojníci se snažili spouštění člunů urychlit, neboť nikdo nemohl s jistotou odhadnout, kolik času jí ještě zbývá. S obrovským množstvím vody v podpalubí se Titanic začal naklánět i na stranu a na levoboku, mezi zábradlím člunové paluby a boky člunů již byla metrová mezera.
Po celou dobu, kdy byly na levé straně člunové paluby spouštěny záchranné čluny, druhý důstojník Lightoller nekompromisně trval na tom, aby byly obsazovány pouze ženami a dětmi. I v případech, kdy čluny opouštěly palubu, aniž byly plně obsazeny, Lightoller nedovolil mužům z řad cestujících nastoupit - jedinou výjimku učinil u majora Peuchena, ale jen proto, že jej potřeboval na místo, pro které neměl člena posádky. Tuto skutečnost Lightoller vysvětloval tím, že předpokládal, že čluny budou doplněny po spuštění na vodu ženami a dětmi z nižších palub, které do nich nastoupí z dveří lodních můstků.
Na pravé straně člunové paluby, kterou měl na starosti první důstojník Murdoch, byla situace skutečně odlišná. Tam do záchranných člunů nastoupil i značný počet mužů. Mezi jednou a druhou hodinou ranní 15. dubna 1912, kdy byla spuštěna většina záchranných člunů Titaniku, zaplňovaly obrovský prostor jižně od Nového Foundlandu desítky, možná stovky signálů vysílaných řadou lodí odpovídajících na zoufalé volání o pomoc znovu a znovu vyťukávané Jackem Phillipsem.

Lodi příliš vzdálené na to, aby mohly s Titanikem navázat přímé spojení, byly informovány těmi, které byly blíž, a tak se okruh neustále rozšiřoval. Stanice na mysu Race předala zprávu o srážce největšího parníku na světě dál do vnitrozemí. Od okamžiku, kdy ji na střeše obchodního domu Wanamaker v New Yorku zachytil mladý radista David Sarnoff, šířila se jako lavina po celých Spojených státech a Kanadě. Deníky radistů v radiotelegrafických kabinách mnoha nákladních i osobních parníků zaznamenávaly minutu za minutou průběh děsivé námořní tragédii. Jen na lodi, která stála Titaniku poblíž, neslyšeli po celou tu dobu nic. Její radista spal, neboť ho nikdo neprobudil.