Bylo několik minut po druhé hodině ranní. Titanic se naklonil na levobok a jeho příď se ponořovala stále hlouběji. Velkými kulatými okny na palubě C proudila voda a zaplavovala řady opuštěných přepychových kabin I. třídy. V prázdných salónech, jídelnách a halách stále zářily křišťálové lustry, visící nyní v podivných, nepřirozených úhlech, a tam, kde ještě před čtyřmi hodinami trávily čas v zábavě a nejlepším rozmaru stovky mužů a žen ve večerních toaletách, se rozhostilo ticho. Na dlouhých chodbách se jen občas ozvaly spěšné kroky některého z členů posádky nebo cestujícího směřujícího na otevřenou člunovou palubu. Loď byla tak obrovská, že i když v tuto dobu na jejích palubách ještě zůstávalo kolem osmi set cestujících a šesti set padesáti členů posádky, celé velké prostory se zdály liduprázdné. Stovky cestujících, především třetí třídy, ale i značný počet příslušníků posádky, měly strach opustit loď. Instinktivně se stahovali od zábradlí palub do prostor ozářených světlem, děsil je pohled na tmavou nevlídnou hladinu ledového oceánu, do poslední chvíle doufali, že se situace nějak vyřeší, že připlují lodě, které určitě spěchají Titaniku na pomoc. Většině z nich, opět zejména cestujícím třetí třídy, nikdo přesně neřekl, co mají dělat (jak jim mohli pomoct k záchraně námořníci, kteří věděli, že čluny pojmou jen část trosečníků). A tak nakonec bylo jediným východiskem buď do posledního momentu čekat na zázrak, nebo se vrhnout do ledové vody. Většina dala přednost první alternativě, a když se Titanic přední částí stále víc ponořoval, hledali záchranu na jeho zádi.

A protože téměř všichni nakonec zahynuli, je jen málo známo o tom, co se v těchto prostorách dělo poslední minuty před tím, než loď zmizela pod hladinou.
Osm hudebníků lodního orchestru s navlečenými záchrannými vestami po celou tu dobu neúnavně hráli melodie, které dříve přispívaly k pocitu pohody a bezstarostnosti, teď pomáhaly překonat neklid a zahnat svíravé pocity narůstajícího strachu.

Když bylo po druhé hodině ranní zrušeno omezení bránící dosud mužům ze třetí třídy v přístupu na člunovou palubu, vyvalil se z podpalubí velký dav, včetně mnoha žen, které až do této chvíle zůstávaly se svými manžely, bratry a známými. Jak se začala mořská voda přelévat přes přední část člunové paluby, část zoufalých emigrantů ustupovala dál na záď. Mnoho jich ale rezignovalo. Buď už neměli sil, nebo pochopili, že každá snaha o záchranu je stejné marná. Muži, ženy, děti, staří i mladí, katolíci i protestanti, všichni se odevzdaně připravovali na smrt. Sen o Novém světě se rozplynul v hukotu stoupající vody a mumlání modliteb.
Na zádi, kde se již před nějakou dobou soustředil velký počet cestujících třetí třídy, byla situace stejná. Desítky lidí klečely na kolenou na naklánějící se palubě a mezi nimi procházeli dva duchovní, anglikánský reverend Thomas R. D. Byles a německý katolický farář, udělovali rozhřešení a nabádali k poslední modlitbě.
Jak vnikaly do podpalubí tisíce tun mořské vody, Titanic se sice nořil přídí pod hladinu, ale byl to pozvolný proces, trvající již více než dvě hodiny. Zhruba ve 2 hodiny 15 minut však došlo k prudkému zvratu ohlašujícímu neodvratný konec. Příď náhle poklesla, loď se znatelně posunula dopředu a přes její přední část se začala valit mohutná vlna. Zatímco záď se pomalu zvedala, spousty vody se přelily přes příďovou nástavbu, zaplavily můstek, střechy důstojnických kabin, odnesly oba skládací záchranné čluny. Vlna smetla do moře kapitána Smithe, který byl ještě pár vteřin před tím viděn na můstku, i vrchního důstojníka Wilda, prvního důstojníka Murdocha, šestého důstojníka Moodyho i osm členů orchestru a mnoho dalších členů posádky a cestujících.

Příď již zmizela pod hladinou a pod vodou byla i pata prvního komínu. Pod obrovským tlakem způsobeným mnohastupňovým nakloněním povolila ocelová lana, jimiž byl komín ukotven, načež se obr vážící desítky tun odlomil a padl do vody v nejtěsnější blízkosti skládacího člunu, kterého se Lightoller přidržoval. Pád komínu rozbouřil hladinu natolik, že skládací člun byl vržen do vzdálenosti téměř třiceti metrů. Znamenalo to ovšem tragédii pro spoustu trosečníků, kteří v záchranných vestách bojovali o život právě v místech, kam komín dopadl. Nikdy nikdo nezjistil, kolik jich v jedné sekundě zahynulo.
Potápějící se Titanic byl stále ještě osvětlen. Na té části, která se dosud nacházela nad vodou, svítily do noci řady kabinových oken, světla na promenádních palubách i světla na hlavních stožárech. Dokonce i pod hladinou probleskovala záře. Náhle všechna světla zhasla a loď se propadla do tmy. Za okamžik se ještě jednou rozzářila oslnivým zábleskem a poté zhasla nadobro.

Současně se ozval dunivý rachot vycházející z podpalubí. Na palubě dna lodi se utrhly těžké parní stroje a kotle, padaly dolů k lodní přídi a prorážely přepážky vodotěsných komor. Odlehčená záď se začala prudce zvedat, zatímco příď, kde se nyní k tisícům tun mořské vody přidala ještě obrovská hmotnost sesunutých strojů a kotlů, se stejně rychle ponořovala. Tragédie velké lodi se završovala. Když rachot a lomoz konečně ustal, zadní část Titaniku čněla téměř kolmo nad hladinu. Náhle se svisle stojící záď pootočila mírně doleva a začala se klonit zpátky k hladině. Pak se pomalu nořila pod hladinu. Voda oblévající boky a nástavby klokotala a pěnila. Na pár vteřin Titanic znehybněl a hned nato se záď znovu zvedla k obloze. Pak začala stále rychleji zajíždět pod hladinu. Netrvalo dlouho a voda se zavřela i nad zadním vlajkovým stožárem. Byly 2 hodiny 20 minut ráno 15. dubna 1912. Agónie největší a nejkrásnější lodi na světě, nejdokonalejšího parníku, který člověk postavil, aby pokořil oceán, skončila. Oceán zvítězil.

ZÁCHRANA

Dlouhé spory se vedly o tom, zda se Titanic před potopením rozlomil. Později se toto tvrzení prokázalo. Po potopení Titaniku se některé záchranné čluny odvážily připlout blíže a pomoci trosečníkům, ale voda byla příliš ledová, zachránit se podařilo jen šest lidí. Krátce před rozedněním, zhruba v půl čtvrté se na horizontu objevila loď, byla to Carpathia. Ve 4 hodiny 10 minut začali první trosečníci šplhat na palubu a během čtyř hodin se zde usídlilo na 705 osob, kterým přistěhovalecké společnosti Armáda spásy a obchodní dům Gimbel poskytli dočasné ubytování. Vrak nešťastného Titaniku, klesl na dno čtyřista mil jižně od Nového Foundlandu. Výzkum prokázal, že Titanic nemůže být nikdy vyzvednut, bude tak navěky odpočívat 4000 metrů pod hladinou oceánu, ale tragický osud plovoucího paláce nebude zapomenut nikdy.