Říše Azteků

Ke konci 13.století přitáhli ze severního Mexika na jih, do krásného údolí Méxiko, barbarský indiánský kmen. At se nevítaní vetřelci chtěli usadit kdekoliv, ostatní kmeny je odevšad vyháněli. Kolem roku 1325 se Aztékům podařilo založit na ostrůvku jezera Texococo své hlavní sídlo Technotitlán.
Podle starých bájí tam prý kmenoví stařešinové spatřili znamení, které jim přikázal hledat jejich bůh Vicilopočtli-orla (symbol slunce Vicilopočtliho ) sedícího na kaktusu a požírajícího hada. Toto aztécké znamení je v mexickém znaku dodnes.
O sto let později už Aztékové ovladli oblasti od Mexického zálivu až k Tichému oceánu a na jih ke Guatemale. Aztékové byli hlavně pokračovatelé Májů a Toltéků. Neměli svojí vlastní kulturu, ale převzali ji od Májů, Toltéků a dalších. Stejně tak i náboženství a hospodářství. Zasloužili se hlavně o to, že tuto civilizaci uchovali a zanesli na dobitá území.
V mnoha směrech nedosáhli Aztékové kulturní úrovně Májů. Například jejich písmo zůstalo obrázkové a nevyvinulo se v hieroglyfy. Za to v umění vědě zemědělství architektuře dosáhli Aztékové pozoruhodných výsledků. Mnozí evropští dobyvatelé, kteří spatřili velkolepé aztécká města vyprávěli o pozoruhodné architektuře, o kvetoucím zemědělstvím a skvěních aztéckých dílech. Bojovní Aztékové neustále rozšiřovali své území a zvlebovali a zvětšovali Tenochtitlán, který v roce 1500 čítal asi 100000 obyvatel.
Aztékové byli také velmi vynalézavý. Pitnou vodu do Tenochtitlánu přiváděli z pramene Chapultepeku vzdáleného přes 5 kilometrů pomocí kamenných akvaduktů. Nebo plochu města zvětšovali tzv. chinampas „plovooucí zahrady“. Byly to vory z rákosí a proutí pokryté bahnem. Během doby zapustily kořeny do dna mělkého jezera a změnily se v ostrovy. Největší byly až sto metrů dlouhé a pěstovalo se na nich ovoce , zelenina a také květiny, které mely Aztékové v oblibě. Přestože neznali kolo, neměli Aztékově problémy s dopravou , neboť ulicemi Tenochtitlánu byly kanály, po nichž pluly čluny.
Náboženství, které Aztékové vyznávali, je známé svou krutostí.Krvavé obřady jež prováděli pro náklonnost boha války Vicilopočtliho, který byl nepředstavitelně krvežíznivý a boha slunce, který potřeboval sílu na boj s živly tmy, neboť kdyby boj prohrál nastala by věčná tma, probíhaly takto: válečného zajatce odvedli na vrchol pyramidy, kde kněz položí obět na záda přes obětní kámen a nožem jí otevře hrud, z těla vytrhne srdce a obětuje bohům do kamenné nádoby.

Mrtvé oběti pak jednoduše zchodili z pyramidy dolů. Roku 1487 Aztékové například obětovali při zasvěcení jednoho velkého chrámu neméně než 80 tisíc válečných zajatců a příslušníků podrobených nepřátelských kmenů. Za Aztéků tedy nikdy nemohl panovat mír, jelikož neustále potřebovali válečné oběti. Někdy dokonce vedli tzv. „květinové války“. To byly boje dvou stejně silných oddílů různých států, které skončili, když obě strany získaly dost zajatců, aby mohli ukojit hlad příslušného boha.
Aztékové však uctívali také Kvecalkoatlu, boha vědění a kněžství, který měl bílou tvář a tmavé vousy a opovrhoval lidskými obětmi. Podle báje uhnětl těsto ze žluté a bílé kukuřice, smísil ho se svou krví a vytvořil lidi, které naučil lovu, řemeslům i zemědělství. Nějakou dobu vládl lidem v míru, ale posléze se utkal o vládu v dlouhém boji s Vicilopočtlim. Vicilopočtlimu se podařilo protivníka vyhnat.Ten odešel přes na východ, ale slíbil, že se v roce Ce Acal vrátí a pomstí svou porážku. Ce Acatl byly roky 1363, 1467 a 1519. Nyní byl rok 1518 a Aztékům vládl pověrčivý, ale velmi vzdělaný Montezuma II. Tou dobou ho znepokojovala četná znamení, která nikdo nedokázal vysvětlit. Například chrám Vicilopočtliho náhle vzplanul, celý rok se na východě objevoval svislý plamen, obrovské komety měnily noc v den a každou noc bylo slyšet naříkající ženský hlas.
Jednoho dne dorazil ke králi posel a sdělil mu, že v zálivu kotví lodě s cizokrajnými lidmi, kteří mají světlou plet, dlouhé vousy a vlasy jim sahají pouze k uším. Cizinci zemi jen navštívili, ale slíbili, že se vrátí příští rok. To měl být rok 1519. Záhadná znamení byla vysvětlena. Kvecalkoatl dodržel slovo a vrací se. O rok později se španělé opravdu vrátili v čele s odvážným a lstivým Cortézem. Neuvěřitelnou náhodou se vylodili na den přesně, kdy se měl podle věštby vrátit Kvecalkoatl. Tedy 22. dubna 1519. Také se k nim všichni chovali jako k bohům. Ubytovali je ve velkém paláci uprostřed Tenochtitlánu a hostitelé je obdarovali vzácnými dary. Cortéz se však po čase začal cítit ohrožen a proto zajal Montezumu a přinutil ho, aby odpřísáhl věrnost španělskému králi. Nakonec Cortéz prohlásil před Aztéky, že mu bude potěšením bojovat za svého Boha proti jejich bezvýznamným bůžkům. Aztékové dopáleni Cortézovým kacířstvím se začali bouřit. O několik dní později velmi zuřivě zaútočili. Pátý den nerozhodného boje vyzval Cortéz Montezumu, aby svému lidu řekl, že odtáhnou pouze, když jim zajistí volný odchod z města.

Montezuma souhlasil, ale věděl, že už moc nepořídí, jelikož jeho bývalá moc přešla na jeho bratra. Vystoupil na střechu paláce a začal promlouvat k lidu. Sotva se však zmínil o Španělích, snesla se na něj sprška šípů a kamenů. Tři kameny Montezumu zasáhly z toho jeden smrtělně do spánku. Cortéz pochopil, že musí město, co nejrychleji opustit, a tak 30. června 1520 se armáda v noci vykradla ven z paláce. Začala ohromná bitva. Mnoho vojáků bylo odvlečeno a objetováno, když se snažili dostat přes jezero. Cortéz se dostal na pevninu, ale když viděl, že jeho armáda čítá pouze jednu třetinu vojáků, byl zarmoucen. Rozhodl se však pomstít se a Tenochtitlán srovnat se zemí. Plán připravoval deset měsíců. Roku 1521 zaútočil Cortéz na Tenochtitlán a však Aztékové byli odhodláni bít se do posledního muže. Tak odolávali po osmdesát dnů zatímco španělé ničili jejich nádherné paláce a chrámy. Dne 13. srpna 1521 španělé zničili slavné aztécké město, nezbylo z něj nic, než trosky a kamení. Na tomto místě nechal Cortéz pak vybudovat nové město, dnes známé jako Mexiko city.

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem písemnou práci vypracovala samostatně jen na základě níže uvedené literatury.
V Praze dne 17.12.2002


Použitá literatura: hlavně jsem čerpala z knihy Nový svět, kterou napsali: Nikolas Hordern, Simon Drensner a Martin Hillman. Dále jsem si vypomáhala knížkou Děsivé dějiny – Zuřiví Aztékové napsanou Terrym Dearym.