Kraj dlouhých zim a pozdních jar, ale krásných a jasných jesení- tak nazvala Poličsko ve svém zápisníku spisovatelka Teréza Nováková. Polička se totiž nachází v nadmořské výšce 555 metrů v samém východisku do nejvyšší části Žďárských vrchů na severu Českomoravské vrchoviny. Město leží na málo vydatném Bílém potoku, jenž patří k povodí Černého moře. Patří k nejchladnějším a nejvlhčím oblastem Českomoravské vrchoviny, toto drsné podnebí a životní podmínky málo příznivé pro člověka způsobily, že pravěké osídlení bylo sporadické a dosti pozdní a že k trvalému osídlování dochází až v průběhu 12. či spíše 13. století. Ne právě příznivé podmínky ovlivňovaly ráz života zdejších obyvatel po dlouhá staletí.

Česká strana pohraničního hvozdu s loukami zvanými „Napolickach“, na nichž bylo r. 1265 založeno město Polička, patřila před rokem 1200 litomyšlskému klášteru. V písemnostech se tento místní název objevuje již roku 1167, tomuto výrazu bylo rozuměno „na políčkách“ a badatelé se dohadují, zda vznikl ze zdrobněliny slova police s významem rovina, nebo má původ v dalším významu slova police, jehož slovní základ pol- znamená dřeva ožehávaná ohněm, myšleno tedy vypálené (vyžďářené) místo v lesích. Název Polička se ustálil asi až ve 14. století.

Polička byla založena v rámci plánu Přemysla Otakara II. vytvořit soustavu měst při obchodní stezce z Čech na Moravu, která je dnes nesprávně označována jako Trstenická. Zakládací listina byla vydána tímto panovníkem 27.9.1265 a lokátorem byl Konrád z Lewendorfu, noví osadníci pravděpodobně přicházeli ze severního Německa, neboť se město mělo řídit magdeburským právem. Město bylo obyvatelům okolních vesnic vrchností, obdrželo výsadu mílového práva a mohlo vybírat mýto. Osud Poličky je v prvních letech totožný s historií nedalekého hradu Svojanov, na němž sídlil také Záviš z Falkenštejna s Kunhutou, později byla správa města předána královnám a stala se tak městem věnným až do roku 1918. Velkou událostí pro město byly návštěvy panovníků- např. Jana Lucemburského i Karla IV. Strategický význam Poličky byl zdůrazněn vybudováním mohutných hradeb a povolením vydláždit město v polovině 14. století. Růst bohatství ovlivnil i sebevědomí starousedlého patriciátu, na předměstí se také ale rozrůstal počet neplnoprávných občanů a ve 14. stol. ve městě sílil vliv českého živlu. Na pražské univerzitě v době pronikajícího reformního vlivu působil mistr Matyáš z Poličky a po vydání Kutnohorského dekretu se děkanem artistické fakulty stal Petr z Poličky.

Jakožto věnné město stála Polička na počátku husitských válek na straně královny, poté co Žižka vytáhl do východních Čech se ale přidala k Pražskému městskému svazu stejně jako Chrudim a Vysoké Mýto. Na podzim roku 1421 město vyplenila vojska Zikmunda Lucemburského, udává se i přehnaný počet „1300 zamordovaných“. Do dalšího průběhu válek poličští nezasahovali a po definitivní prohře radikálních husitů vzdala Polička hold Zikmundovi. Husitská revoluce přispěla k dovršení českého charakteru města, byl vypuzen německý katolický patriciát a město bylo ryze kališnické.

Poté se Polička postavila na stranu Jiřího z Poděbrad a od jeho nástupců Jagellonců si nechala potvrdit dosavadní privilegia. Chvíle klidu však netrvala dlouho, neboť úpadek financí v důsledku válek s Turky a častých požárů město značně poznamenal. Krátký blahobyt se odrazil v renesanční výstavbě, okolo roku 1580 byl postaven například kostel sv. Michala. Největší katastrofu však znamenala opatření Ferdinanda I. Habsburského, který trestal česká města pokutami a konfiskacemi za odepření pomoci v boji s protestantskými stavy v Sasku. Sotva se s těmito problémy město vyrovnalo, zasáhla jej další zkáza- r. 1613 požár strávil téměř celé město a následovalo krupobití a povodeň. Než mohlo být město obnoveno, přišla třicetiletá válka, Polička se postavila na stranu odbojných stavů a za to byla později potrestána odnětím privilegií a obrovskými daněmi. Nastoupilo úsilí o úplnou rekatolizaci a nekatolické obyvatelstvo volilo raději emigraci. V této době se z Poličky rozhodl odstěhovat také kupec Matyáš Viktorin a ve sklepě zazdil všechny peníze, protože předpokládal, že je na cestě nebude potřebovat. Ukryté mince se dostaly na světlo světa až roku 1968 a tento poklad je považován za pravděpodobně největší nález v Československu. Za války Poličku několikrát obsadili a vyrabovali Švédové. Po třicetileté válce, kdy byla definitivně potvrzena nadvláda Habsburků, se piaristé z Litomyšle snažili obrátit na katolickou víru veškeré obyvatelstvo, avšak nikdy se nepodařilo v této lokalitě kacířské vlivy vymýtit, udržely se zde až do vydání tolerančního patentu v roce 1781, kdy byly částečně uznány.

Po dlouhé a vyčerpávající válce se život vracel do starých kolejí jen velmi zvolna. 83 domů zůstalo pustých, zadlužení města bylo téměř astronomické. Procházející armády vyplenily všechny tři městské dvory a prokopaly hráze všech šesti rybníků, což finančním problémům ještě přitížilo, takže obnova města se realizovala nejprve na poli právním- získávání hospodářských výsad v rámci feudálního panství. Díky různým opatřením (např. zákaz tkalcovské výroby na vesnicích a volný obchod s výrobky, také založení nedaleké sklárny) se Poličce podařilo do konce 17. století zacelit rány způsobené válkou a 18. století znamenalo pro město dokonce prosperitu, toto období bývá nazýváno „zlatým věkem poličského měšťanstva“ a přineslo i významné přestavby města v barokním duchu. Bylo přestavěno děkanství a náměstí bylo vyzdobeno sochami svatých. Od roku 1727 ve městě působil významný umělec Jiří Pacák, který vytesal světce na kašnách a zhotovil i monumentální morový sloup jako dík za ochránění Poličky před touto pohromou. Stará radnice byla stržena a až na věž znovu vystavěna v barokním slohu, podobný vzhled dostávaly postupně i měšťanské domy. Vzmáhající se město přitahovalo nové obyvatele a rozrůstala se obě předměstí- Horní i Dolní. Těmto občanům bylo uděleno právo, aby se mohli volně věnovat tkalcovskému řemeslu i mimo měšťanský cech, to vyvolalo různé nepokoje starousedlíků. Zrušení nevolnictví a toleranční patent v roce 1781 měly za následek vzestup sebevědomí poddaných a hlavně příslušníků nekatolického vyznání. V roce 1796 vypuklo v některých vsích tzv. „helvetské povstání“ proti odvodům do války ve Francii. Reforma školství znamenala rozšíření dosavadní trojtřídní školy latinské na čtyřtřídní hlavní školu. Vzdělaní a osvícení měšťané přinesli rozmach v hospodářství i kultuře, počátkem 19. stol. počet obyvatel vzrostl na 3500. Hlavním odběratelem hrubého plátna byla stále armáda, mezi nejvýznamnější výrobce patřila rodina J. F. Daubka, jenž byl manželem dcery purkmistra Šebestiána Hněvkovského, což byl zároveň jeden z obrozeneckých básníků. Proti osvícenské germanizaci se postavilo mnoho odpůrců, například Antonín Hájek, který napsal ve 30. letech 19. stol. česky dějiny Poličky. V této době se velmi začal rozvíjet společenský život, do jehož čela se postavilo úřednictvo a obchodnická honorace. V roce 1831 byly dány do provozu lázně v Liboháji za městem, zábavy se konaly obvykle v jazyce německém, avšak byli i jedinci, kteří se do vyšších vrstev snažili vnést vlasteneckého ducha, například pomocí studentského představení v češtině roku 1819. Tyto snahy velmi podporoval měšťan Josef Smola, vyznavač K. H. Borovského. Smolova prestiž vzrostla po obrovském požáru roku 1845, při němž zůstaly stát pouze 4 domy a on se zasloužil o pomoc postiženým spoluobčanům. Obětavost projevil také v revolučním roce 1848 a při ruské okupaci roku 1866. V době obrození si širší než jen národnostní cíle kladl poličský rodák a kněz Josef Václav Justin Michl ve svém veřejném provolání k poličským, které 18.3.1848 uveřejnil v Pražských novinách a hlásal v něm nedělitelnost svobody, k níž počítal „vlastenectví, rod, řeč, a vědu s vírou“. Do čela města se postavila obchodnická a podnikatelská vrstva, úřad purkmistra postupně zastávali Daubek i Smola, který se snažil o prosazení českého vlastenectví do veřejného života a má zásluhu na přeměně vyšších ročníků hlavní školy v zárodek nižší reálky. Pro město léta vázané na feudální vrchnost znamenal zlom zákon z roku 1848 o zrušení robot a platů a poddanské vázanosti, raabizace koncem 18. stol. ulevila robotujícím chalupníkům, avšak město mělo své příjmy dál díky rozsáhlému bohatství v podobě lesů, četných rybníků a rozšířeného pivovaru.

Následný bachovský absolutismus utužoval především centralismus, Polička se stala správním střediskem okresu se 33 obcemi, představitelem státu se v poličce stal okresní komisař, později okresní hejtman. Komisař kritizoval Smolu za jeho podporu vlastenectví a hlavně za podporu Michla, jenž se snažil o demokratizaci v rámci katolické církve a o zrušení celibátu pro kněží. Tato významná osobnost poličského kraje se stala také námětem k románu „Drašar“ od Terézy Novákové. Světlými chvilkami v absolutismu a germanizaci se staly např. zájezdy kočovných divadel, která se nebála češtiny- jako například r. 1855 Zöllnerova společnost, v níž vystupoval dokonce sám J. K. Tyl. Zdejší děkanství chtělo upevnit svou pozici proti projevům liberalismu a pořádalo velkolepé církevní slavnosti, nechalo obnovit roku 1853 kostel sv. Jakuba v novogotickém stylu, poněvadž původní stavba zcela shořela. V roce 1857 byla zřízena veřejná nemocnice, která roku 1888 dostala samostatnou budovu.

Po Smolově aktivní politické činnosti v pol. 18. stol. se stal představitelem mladočeské politiky ve městě poslanec zemského sněmu Jan Bouzar. S rozvojem politického života se bohatě rozvinul i život spolkový. K nejvýznamnějším spolkům patřil Spolek divadelních ochotníků J. K. Tyla, Zpěvácký spolek „Kollár“ a 18 dalších. Střediskem politických debat měšťanů se stala od roku 1866 Měšťanská beseda, značnou aktivitu projevoval Učitelský spolek „Budeč“ a již roku 1868 byl první pokus o založení městského muzea a Muzejního spolku „Palacký“. Reálná škola byla v roce 1861 prohlášena za ústav ryze český, později vznikla nová městská dívčí škola. Jeden z učitelů A. K. Víták byl iniciátorem zrodu poličského časopisu Jitřenka, který kromě let 1943-1991 pravidelně vycházel a vychází dodnes. Roku 1890 se ve věži kostela sv. Jakuba narodil pozdější světoznámý hudební skladatel Bohuslav Martinů, brzy mu jeho talent přinesl mnohé příznivce, kteří podporovali jeho studia na houslové konzervatoři v Praze, byl ale vyloučen pro nedbalost, stal se horlivým ochotníkem a hudebním samoukem, válečná léta prožil v Čechách a v té době se objevují jeho první významné skladby. Jeho koncert v Praze patřil mezi oslavné akty při založení republiky.

Co se týče novodobého průmyslu měla Polička smůlu, neboť stála mimo síť železnic, zdejší průmysl byl až do konce 19. stol. nepatrný- Tillova tkalcovská dílna, malá sirkárna, výroba stavebního materiálu, cihelna, malá strojírna a slévárna, velkouzenářství, obuvnická dílna a Čapkův závod na stavbu varhan a harmonií. Teprve roku 1896 byla Polička spojena železnicí se Svitavami a se Skutčí. V důsledku toho zde byla založena velká pila a také mechanická Feuersteinova tkalcovna. S velkou slávou Polička roku 1910 vykoupila hrad Svojanov, byla zřízena nová kanalizace, zaveden telefon a rozsvítily se první pouliční lampy. Počet obyvatel vzrostl na 5262, hlavně na Horním předměstí, kde byl též založen učitelský ústav, městské jatky a malá elektrárna. Ve volbách do říšské rady se u Poličských nejvíce prosadila strana národně sociální v čele s Václavem Klofáčem.První světová válka Poličku nepostihla jako dříve průchody vojsk, ale hromadným odchodem mužů na fronty, což mělo za následek pozastavování průmyslové výroby, masové demonstrace žen proti vývozu plodin a celkový úpadek. Závěr války byl ve znamení snah o svržení monarchie a příklon k sociální demokracii. Po vyhlášení republiky se místní správy ujal „národní výbor pro okres poličský“, ten byl později rozpuštěn a správu přejala pražská vláda. Po úpadku se město postupně vzpamatovalo, vznikla zde Vojenská muniční továrna, stavělo se mnoho nových bytů (např. cenné rondokubistické činžovní domy), Masarykovy školy, evangelický kostel, divadlo Tylův dům a vila architekta Šmída.

Od počátku 30. let zasáhla Poličku hosp. krize v podobě vlny nezaměstnanosti. V rozvráceném společenském vědomí se od počátku 30. let začala i na Poličsko šířit nová fašistická ideologie se svou sociální a nacionalistickou demagogií. Často sem zajížděl i Rudolf Gajda, mezi německým obyvatelstvem ve východní části okresu nacházela velkou odezvu velkoněmecká ideologie. Reakcí na dramatické události v září 1938 byla mohutná demonstrace s vůlí bránit celistvost a nezávislost republiky. Německá okupace 10.9.1938 okupovala i ryze českou Poličku (5891 Čechů a 149 Němců- vesměs navíc státních přidělených zaměstnanců), řada obyvatel se v panice začala stěhovat z města, po několika vyjednáváních se podařilo dosáhnout uvolnění středu města, avšak Horní předměstí zůstalo za demarkační linií (strategické cesty do Pomezí, Jedlové a Vojenské muniční továrny). Polička se tak stala pohraničním městem okleštěné republiky až do doby než byl zřízen Protektorát Č. a M. Tyto události ovlivnily také život B. Martinů, který se musel uchýlit do pařížského exilu a pak až za oceán a do poličky se již nikdy nevrátil.

Polička se hned na počátku války zapojila do protifašistického odboje, odbojové skupiny šak byly brzy zlikvidovány. Další vlna teroru v roce 1942 po atentátu na R. Heydricha zasáhla odboj komunistický- mnozí účastníci byli popraveni či odsouzeni. Občané židovského původu museli nosit žlutou hvězdu a časem byli transportováni do koncentračních táborů (ze 68 jich v Poličce přežilo 7). Gymnázium vzniklé v budově C.K. učitelského ústavu bylo postupně rušeno a obnoveno až po válce. I přes dramatické události v Poličce nezahynul kulturní a umělecký život, byly pořádány některé výstavy a koncerty. Koncem roku 1943 ožily opět ilegální vlastenecké síly, byly prováděny sabotážní akce především na železniční trati, do Poličky bylo umístěno speciální partyzánské komando vedené sovětskými výsadkáři. Od konce dubna městem proudily oddíly ustupující německé a maďarské armády, již 6.5. se oficiálně ustavil Národní výbor a ve středu 9.5. dorazily do města první tanky generála Moskalenka ze SSSR.

Poválečné volby daly příležitost národním socialistům, komunistům a lidovcům, té se však chopili především komunisté. Po únoru 1948 byly významnější závody ve městě znárodněny a roku 1951 bylo v této agrární oblasti založeno JZD. Z velkých podniků umístěných za totality do tohoto města nesmíme opomenout závod Centropen (nyní lisovna plastů PONAS), Poličské strojírny (dříve Adast), tradiční textilní průmysl byl donedávna zastoupen podnikem Hedva v prostorách Feuersteinovy továrny, v 80. letech byl dostavěn velký masokombinát, v provozu je stále pila s názvem Dřevozávod Pražan, závod podniku Karosa zde nyní nahradila Továrna hasicí techniky a donedávna zde fungovala kartonážka Tofa. Vznikaly nové kolonie rodinných i panelových domků, v současné době má Polička 8738 obyvatel (v roce 1950 to bylo jen 5630). Kulturní rozvoj se projevil v zřízení městské knihovny, funguje zde Městské muzeum (Památník B. Martinů- ostatky sem byly převezeny r. 1979), od 90. let se každoročně konají festivaly- Martinů Fest, Polička 555 a Polička Jazz a na hradě Svojanov také Svojanovské kulturní léto. Na své si v okolní přírodě přijdou turisté, cykloturisté a v zimě lyžaři.

Současná Polička, ležící i dnes stranou hlavních dopravních tras zůstává pro návštěvníky lákavou oázou klidu, bohatou na přírodní i historické zajímavosti.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Dějiny města Polička