referaty.sk – Všetko čo študent potrebuje
Svetozár
Pondelok, 16. mája 2022
Historické symboly českých zemí
Dátum pridania: 06.12.2004 Oznámkuj: 12345
Autor referátu: zvolda
 
Jazyk: Čeština Počet slov: 2 206
Referát vhodný pre: Vysoká škola Počet A4: 8.7
Priemerná známka: 2.99 Rýchle čítanie: 14m 30s
Pomalé čítanie: 21m 45s
 
Stříbrný dvouocasý lev se jako symbol Českého království objevuje nejpozději na počátku 13. století, pravděpodobně ale již od poloviny století předchozího. Jeho nejstarší vyobrazení nacházíme na jezdecké pečeti z 1213. Na ní není vidět počet ocasů, dvouocasého lva tedy spolehlivě dokládá až pečeť z 1247. Souběžně s ním byla v první polovině 13. století používána i původní "přemyslovská" plaménková orlice. Moravská (doložena 1272-znak města Znojma) a slezská (odvozená z erbu vratislavského knížectví) orlice pocházejí ze stejného období. Šachování moravské orlice bylo polepšeno privilegiem císaře Fridricha III. v 1462 na červenozlaté.

V době husitské revoluce se rozšířilo užívání symbolu kalichu (prvně na pečeti Jana Žižky 1420). Od 15. století jsou známy červené české prapory s bílým lvem. Od 19. století se častěji užívaly zemské barvy odvozené ze zemských znaků zemí Rakouské monarchie. Bíločervené barvy se objevily například na pražských barikádách v roce 1848. Na Moravě se používala žlutočervená bikolóra odvozená od polepšeného znaku. Tuto vlajku hájili spíše Moravští Němci, zatímco Moravané dávali přednost bíločervenomodré trikolóře. V publikacích vydaných v 19. století se jako moravské barvy uvádějí také kombinace žlutočervenomodrá. Slezsko pak bylo reprezentováno bikolórou žlutočernou.

Dne 28. září 1914 složili první českoslovenští dobrovolníci v Rusku přísahu na první československý vojenský prapor. Jeho líc byl tvořen bíločervenou bikolórou. V jejím středu se nacházela svatováclavská koruna. V roce 1915 byl líc praporu doplněn čtyřmi zemskými znaky. Slovenské trojvrší bylo ještě zelené a kříž zatknutý do zlaté korunky. O den později 12. října složila přísahu na červenou korouhev se stříbrně vyšitým lvem i první česká rota "Nazdar" ve Francii. Základem listu praporů později vznikajících jednotek byla bílá a červená barva kombinovaná s lipovými ratolestmi, svatováclavskou korunou či husitskými symboly. Často se objevovala i sokolská symbolika. Nejčetnější však bylo spodobnění českého lva ať již se štítem či bez něj.

Ten (stejně jako obě orlice-moravská a slezská) se v této době zobrazoval "revolučním způsobem" tj. bez korunky. Různé kombinace čtyř zemských štítů dali vzniknout "sdruženému odbojovému znaku" z něhož se v 1918 vyvinul "legionářský odznak". V roce 1918 také začíná pronikat na listy praporů i modrá barva, hlavně v souvislosti se zapojením amerických Slováků do odboje. Tento vliv měl i za následek nahrazení původní zelené barvy slovenských kopců modrou. Oficiální československou odbojovou vlajkou byla však nepřetržitě bílo-červená bikolóra. Od 1918 začala Národní rada Československá používat čtvrcený francouzský štít, kde se objevili nejen znaky Čech, Moravy a Slezska, ale i svazek Svatoplukových prutů jako symbol jednoty republiky. Moravská orlice se zde objevila s původním červenobílým šachováním a ze všech čtyř znaků byly odstraněny korunky. Vlajka NRČS byla poprvé publikována v září 1918. Autorem byl generál M.R. Štefánik. Bíločervená bikolóra jako vlajka vznikajícího státu poprvé zavlála již 18. října na domě T.G.Masaryka ve Washingtonu.

V prvních dvou letech samostatné existence bylo Československo reprezentováno starou zemskou bíločervenou bikolórou. Nařízení ministra pro Slovensko V. Šrobára z roku 1919 výslovně povoluje používání bílomodročervené slovenské trikolóry vedle vlajky bíločervené. Dne 19.května 1919 bylo vydáno vládní nařízení, kterým byl dosavadní český znak prohlášen státním znakem Československa "až do konečné úpravy státního znaku". Na základě iniciativy univerzitního profesora G. Friedricha vznikla Ústřední znaková komise. Již na první schůzce byl přijat český znak jako malý státní znak. V dubnu 1919 se komise shodla na nutnosti zavést tři znaky-malý, střední a velký. Vyvstal také problém znaku Podkarpatské Rusi, která nebyla historickým územím a neměla tedy ani žádný znak. Ten vznikl až na jaře 1920.

Ve znaku se G. Friedrichovi podařilo spojit symboliku obou národů žijících v tomto regionu (ukrajinské barvy modrá a žlutá s červeným lvem). Otázka malého znaku byla nakonec vyřešena tak, že na hruď byl umístěn slovenský znak. Všem heraldickým figurám se také vrátily korunky (nazývané však čelenkami). Na velkém státním znaku se navíc objevily i znaky Těšínska (zlatá orlice), Opavska (polcený červenobílý štít) a Ratibořska. Bylo vytvořeno 32 návrhů vlajek, včetně vlajek služebních, válečných atd. Tyto návrhy byly v červenci 1919 předány komisi pro tvorbu státních symbolů. Ta mezitím zamítla uzákonění bíločervené vlajky kvůli její shodnosti s vlajkou Polska a vzdálené podobě s vlajkou Rakouska. V červnu 1919 bylo rozhodnuto o rozšíření o další barvu.

Jako nejvhodnější se zdála být modrá. Zůstal již jen problém jejich seskupení. Pruhové uspořádání bylo zamítnuto vzhledem k možnosti záměny s podobnými vlajkami (Francie, Kostarika, Thajsko, Nizozemí, Jugoslávie,...). Zbývalo tedy jediné řešení - umístit na bíločerveném listu modrou barvu v podobě heraldické figury. Po četných pokusech byl vybrán klín jako jedna z nejstarších figur české heraldiky a zároveň symbol slovenského trojvrší. Dne 4. července předložil J Kursa komisi několik návrhů státní vlajky. V říjnu 1919 byl veřejnosti jeden z těchto návrhů státní vlajky představen. Byl tvořen pruhy bílým a červený mezi něž byl vsunut modrý klín, sahající do jedné třetiny délky vlajky. Národní shromáždění ale tento návrh odmítlo, stejně jako většina veřejnosti. Dne 24. ledna 1920 komise rozhodla o protažení klínu do poloviny vlajky. Dne 30. března 1920 v pak poslanci Národního shromáždění Republiky československé schválili zákon č. 252, který upravoval podobu státní vlajky, tří státních znaků a státní pečeti. Nejčastěji používaný malý státní znak byl nošen na stejnokrojích od vojína po generála. Střední znak používala některá ministerstva, vyšší soudy, četnictvo a policie. Velký znak byl vyhrazen prezidentu republiky a Národnímu shromáždění. Státní vlajka se stala i vlajkou námořní.

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se nadále oficiálně používala vlajka s klínem. Problematikou změny státních symbolů se již od podzimu 1938 zabývali odborníci. Objevil se návrh o možnosti našití bílého kruhu s hákovým křížem do středu modrého klínu. Tento návrh byl odmítnut a stanovilo se vyvěšování vlajky protektorátní vždy s vlajkou Říše. Říšský protektor postupně odmítl několik návrhů. Dne 7. září navrhl heraldik Karel Schwarzenberg vlajku bílomodročervenou, ani zúžení modrého pruhu pro odlišení od slovenské vlajky však Němcům nestačilo, a tak nakonec tento heraldik navrhl vlajku v barvách podle ústavy z 1920 - bíločervenomodrou trikolóru. Vlajka s klínem byla i nadále používána československou zahraniční reprezentací a československým zahraničním vojskem. Na jejich stejnokrojích byl pak i nadále používán malý státní znak. Po osvobození opět zavlály vlajky s klínem i na našem území. Dne 1. září 1939 vyšlo vládní nařízení, které stanovilo nejen vlajku, ale i znak menší a větší (formulace poukazovala na neexistenci suverénního státního symbolu-velkého státního znaku). Menším znakem se stal prostý český lev, větším pak čtvrcený štít se dvěma českými lvy a dvěma moravskými orlicemi. Osvobození znamenalo návrat k předválečným československým symbolům. Ztráta Podkarpatské Rusi sice logicky předpokládala změnu středního a velkého znaku, k té ale nikdy nedošlo. Střední státní znak se, ač nezrušen, přestal používat. Velký znak byl pak běžně užíván parlamentem a prezidentem (na jehož standartě zůstal až do 1960). Nachází se například i na Ústavě 9. května z 1948. V padesátých letech se začalo uvažovat o doplnění státních symbolů o symboly proletářského internacionalismu, jako by nestačilo úředně zavedené společné vyvěšování vlajky československé a sovětské či rudé. V roce 1960 rozhodlo ÚV KSČ na, že v naší zemi už došlo k vybudování základů socialismu. Tento fakt měl být potvrzen i změnou státních symbolů. Nová ústava naštěstí potvrdila platnost státní vlajky v nezměněné podobě (takže nebyla "vylepšena" symboly socialismu jako třeba v Jugoslávii či Albánii). Zároveň zavedla nový (a jediný) státní znak. Ten byl tvořen neheraldickou pavézou (štít husitské pěchoty) s českým lvem bez korunky, která byla nahrazena červenou zlatě lemovanou hvězdou. Na jeho hrudi se objevil neheraldický symbol Slovenska (hořící vatra na hoře Kriváň - symbol Slovenského národního povstání 1944). Autorem znaku byl M.Hegar.

Po pádu komunistického režimu na sklonku 1989 vyvstala přirozeně otázka nových, demokratických symbolů. Podoba federální vlajky byla nesporná, složitější to bylo s náhradou za socialistický státní znak. Už 23. ledna 1990 předložil čerstvě zvolený prezident Václav Havel parlamentu návrh velkého znaku Československa a malých znaků obou republik. Na tomto návrhu spolupracoval i Jiří Louda, pozdější autor znaků samostatné ČR. Vzhledem k tomu, že otázka symbolů byla úzce spjata s problémem názvu společného státu, rozhořela se okamžitě ostrá diskuse. Odpor odborníků vyvolal hlavně nešťastný nápad umístit na přední štítek velkého znaku moravskou orlici. Zdůvodnění tohoto privilegovaného postavení jako motivu spojující český a slovenský národ s poukazem na první historický útvar na obou územích (Velkomoravskou říši) mělo zásadní nedostatky.

Velká Morava byl útvar předheraldický a nemůže tak býti reprezentován znakem o 400 let mladším. Narůstající nesouhlas veřejnosti i odborníků vyřešilo předsednictvo Federálního shromáždění ČSSR svoláním porady expertů z celé republiky na 5. únor 1990. Většina jejích členů doporučovala návrat k malému státnímu znaku z roku 1920 a stanovení velkého ze znaků všech historických zemí. Přítomní slovenští experti odmítli malý znak jako čechoslovakistický a trvali neheraldicky na 50 procentech plochy federálního znaku pro Slovensko, čímž dali zároveň najevo dualistický přístup k budoucímu uspořádání federace. Esteticky se většina přikláněla k štítu čtvrcenému, polcený se naopak jevil jednodušší. Rozhodujícím argumentem proti polcenému znaku byl fakt, že by tak polovina československého znaku byla totožná s historickým znakem Maďarska (ke kterému se země navíc 3. července 1990 vrátila), což bylo státoprávně neúnosné. Při konečném řešení však nebylo přihlédnuto k možnostem umístění obou čtvrcených znaků (českého a federálního) do gotického štítu. Obecně totiž platí zásada, že systém znaků, kterým český, slovenský a československý znak byl, má mít stejné typologické štíty. Federální symboly byly zavedeny ústavním zákonem 102/1990 ze 20. dubna 1990. Autorem výtvarného provedení dle návrhů Jiřího Loudy se stal Josef Skalník.

V souvislosti s federalizací Československa v roce 1968 byla ustanovena komise expertů, která měla stanovit znak a vlajku České socialistické republiky. Bylo navrhnuto zavést bíločervenou bikolóru a vrátit se k původnímu znaku Českého státu. Vzhledem k sovětské invazi v srpnu 1968 byly návrhy odloženy, a tak první vlajku a znak dostala tato součást československé federace (od 6. března již bez přívlastku socialistická) až 13. března 1990. Dne 26. ledna 1990 přikázalo předsednictvo České národní rady projednat ve výborech ČNR návrh rezidenta ČSSR Václava Havla na vydání ústavního zákona o státních znacích České, Slovenské a Československé republiky. Vytvořená komise předložila dva návrhy znaku ČR. První v později schválené podobě, druhý byl tvořen lvem, který nesl na prsou polcený štítek s polovinou moravské a polovinou slezské orlice. Autorem byl J. Dolejš a obě varianty se objevily v návrhu ústavního zákona ze 13. února 1990. Tentýž návrh popisoval i vlajku ČR jako bíločervenou bikolóru s poměrem stran 2:3. Porada předsedů výborů ČNR rozhodla o tom, že bude ve výborech projednán návrh, aby ČR používala malý a velký znak. Velký byl popsán jako čtvrcený se znaky Čech, Moravy a Slezska. Malý jako prostý český lev. Druhý návrh byl pozměněn tak, že umožňoval používání znaku a vlajky i jednotlivým občanům a zároveň nevyžadoval společné vyvěšování české a československé vlajky. Dne 9. března 1990 grafik J. Rathouský předložil své návrhy na výtvarné řešení obou znaků. Novou podobu znaku však nakonec namaloval J. Skalník.

Po volbách v roce 1992, které jednoznačně poukázaly na nemožnost společného soužití Čechů a Slováků ve společném státě, se odborníci začali zabývat otázkou nových státních symbolů pro obě vznikající republiky. Prosté převzetí dosavadních symbolů federálních republik bylo možné jen v případě znaků, obě národní vlajky měly totiž na mezinárodním poli své "dvojníky". Česká ve vlajce polské a slovenská ve vlajce ruské. V případě české vlajky byl  problém, jak upravit historickou bikolóru a odlišit jí tak od vlajky polské. Ministři školství a kultury byli pověřeni předložením návrhů nových státních symbolů. K tomu došlo 19. srpna 1992, kdy byl předložen dvanáctistránkový materiál zpracovaný J. Kabátem a P. Piťhou a nazvaný Státní symboly ČR. V návrhu byli rozebírány dvě varianty: symboly pro případ rozdělení ČSFR a pro případ zachování nějakého typu společného státu. Vlajka v případě rozdělení měla být buď bíločervená nebo bíločervená s blankytně modrým klínem sahajícím do jedné třetiny vlajky (pro odlišení od vlajky ČSFR při zachování historické návaznosti). V prvním případě měla být vlajka doplněna přemyslovskou orlicí či českým lvem.

Materiál dále uvažoval o malém a velkém znaku. Malý znak měl být tvořen prostým českým lvem, českým lvem s moravskou a slezskou orlicí v srdečním štítku či naopak polceným štítem s orlicemi s českým lvem v srdečním štítku. Také v případě velkého znaku bylo předloženo několik variant. Předpokládalo se, že znaky samosprávných celků budou obklopovat zemské znaky (viz Velký státní znak 1920) nebo malý státní znak. Některá řešení (hl. malý státní znak) připomínala návrhy z roku 1969. Materiál byl nepřehledný a jeho úroveň z heraldicko - vexilologického hlediska diskutabilní. Během diskuse o úrovni materiálu bylo doporučeno přítomným poslancům změnit ústavní zákon o symbolech ČR (67/1990 Sb.) tak, aby česká vlajka již měla modrý klín a zároveň doporučila používání stávajících znaků ČR i po rozpadu federace. Členové komise schválili návrh Zbyška Svobody o vložení paragrafu, který by stanovil státní barvy (bílou, červenou a modrou) a definitivně odmítli variantu s blankytně modrým klínem. Slovenská republika přijetím ústavního zákona vědomě tuto vlajku odmítla a zavedla jinou.

Zánikem ČSFR přestává existovat i její vlajka, kterou je tak možno považovat za uprázdněnou a Česká republika jí má plné právo akceptovat. Komise následně vyzvala výtvarníky Herčíka, Přikryla, Čecha a Loudu, aby zaslali do 23. listopadu do ČNR své návrhy výtvarného řešení státních symbolů. Aby se nezkomplikoval pokojný zánik federace, byl 25. listopadu 1992 tento zákon o zákazu používání státních symbolů ČSFR či symbolů jim podobných a s nimi zaměnitelných i s pozměňovacím návrhem schválen. Následně se rozhořela debata o právu České republiky na vlajku s klínem. Tohoto práva se zastal i přední slovenský heraldik J. Novák. I česká veřejnost a poslanci se stále více přikláněli k tomuto návrhu. Jen česká vláda, vystupující vstřícně vůči Slovensku byla ochotna k dílčím korekturám (změna odstínu či délky klínu). Na schůzi heraldické komise 11. prosince 1992 byla vybrána výtvarná stylizace J. Loudy. Po schválení ústavy ČR schválila ČNR 17. prosince 1992 zákon o státních symbolech (3/1993), a to jednomyslně. Státní symboly naší vlasti tak dnes tvoří malý a velký státní znak (malý znak má nyní gotický štít namísto předchozího (1990 - 1992 francouzského), státní barvy, státní vlajka (bývalá vlajka československá v nezměněné podobě), standarta prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. 
 
Zdroje: PETRÁŇ, J. Český znak, Praha 1970
Copyright © 1999-2019 News and Media Holding, a.s.
Všetky práva vyhradené. Publikovanie alebo šírenie obsahu je zakázané bez predchádzajúceho súhlasu.