Školství na Smíchově

Počátky smíchovského školství
Smíchov byl historicky doložen již roku 1406, ale historie zdejšího školství se začíná psát až v roce 1766, tedy osm let před zavedením povinné školní docházky Marií Terezií. Ale jak říká známé přísloví, každý začátek je těžký, a to platí i pro smíchovské školství: „Jakož byly počátky Smíchova velmi nepatrné a jakož dlouho trvalo, než se z nich nynější lidnaté a výstavné město vyvinulo, rovněž nepatrné byly počátky školství jeho, a rovněž mnoho času uplynulo, nežli se zde stal obrat k lepšímu.“ Ve smíchovské farní knize lze nalézt zápis tehdejšího faráře Jana Konráda: „Školy veřejné, čehož je velmi želeti, na Smíchově není, toliko v jistém domě, od farní budovy dosti vzdáleném, vyučuje mládež v domě svém jakýsi Müller, absolvent filozofie. Přečasto napomínal jsem rodiče, aby své dítky tam posílali. Avšak učitel, který je též hudebníkem, hrává na různých místech, aby se obživil, a tudíž doma často nebývá, dává se zastupovati dcerou svou. Proto mnozí rodičové děti raději do Prahy posílají, jiní raději do školy u svatého pole na Malé Straně, čímž ubohé stádečko dětí se rozptyluje a jednota učení značně trpí.“
Faráři Konrádovi opravdu záleželo na tom, aby ve své farnosti měl možnost vzdělání pro své malé ovečky, a tak se po celý svůj život angažoval v oblasti školství. Začal tím, že tzv. soukromé škole Müllerově předepsal jistý řád. Stanovil začátek vyučování na 7 hodin ráno v zimě a už od půl sedmé v létě. Dopoledne se vyučovalo slabikování, čtení, psaní, počty, náboženský zpěv a poté děti navštívily kostel a odpoledne měly opět čtení, psaní a předmět nazvaný „naučení dobrých mravů, jichž třeba ke slušnému obcování s lidmi“. Je samozřejmé, že faráři nestačila pouze soukromá škola a usiloval o zřízení veřejné školy a povolení platu pro učitele, ale jeho snaha se projevila až roku 1772, když magistrát povolil příspěvek pro učitele – 20 zlatých ročně na byt, což byla ovšem velmi směšná částka. Tudíž se nikomu nevyplatilo být učitelem na plný úvazek a na místo učitele se hlásili lidé bez potřebné kvalifikace, kteří brali učitelování jen jako přivýdělek.

V letech 1779-1786 se na Smíchově vůbec nevyučovalo a roku 1786 arcibiskupská konzistoř vydala dekret, kterým zřídila triviální školu u kostela sv. Filipa a Jakuba, na které byl prvním učitelem Antonín Václav Evančický. Se zřízením této školy začínají skutečné dějiny smíchovského školství. Evančický vydržel v této škole pouhé čtyři roky a po něm nastoupil na uvolněné místo jistý Bernard Sprotz. Sprotz byl Němec, původním povoláním tkadlec a ve škole vydržel celých 31 let, což se zdá neuvěřitelné, když si uvědomíme, že mezi dětmi neměl žádnou autoritu: „Mládež chodila do školy málo a vyváděla různé kousky. Hoši utíkali ze školy na silnici a na hřbitov a učitel se za nimi s rákoskou honil.“ Roku 1817 začal učit František Kudrna, za kterého se situace trochu zlepšila. Ale jeden problém tu byl pořád, a to ten, že děti chodily do školy málo, jejich prospěch byl rodičům lhostejný a kromě toho si také nechávali děti doma i proto, aby pomáhaly s prací doma a na poli. Tenkrát jim ještě nehrozilo, že jim odeberou sociální dávky, když nebudou posílat děti do školy. Od roku 1846 zde učil Jan Sigmund. Ten byl velmi dobrým učitelem, neboť své povolání upřímně miloval a dokonce si i sám vyráběl potřebné pomůcky, protože tenkrát byly školní pomůcky přece jen dost drahé.

Financování školství
Jak je napsáno výše, Konrád se snažil získat peníze pro učitele, ale podařilo se mu získat jen 20 zlatých na byt. Po ještě delší době se Konrádovi podařilo vyprosit i příspěvek na plat. Ten činil 12 zlatých ročně, což také nebyla příliš závratná suma. Takže pokud ubohý učitel nechtěl umřít hlady, nezbylo mu než přijímat od svých žáků (respektive jejich rodičů) tzv. sobotales, což bylo jídlo nebo různé dárky, které dostával v sobotu. Anebo musel mít i jiné zaměstnání.
Od roku 1818 měli učitelé dostávat 200 zlatých ročně z nadace, 36 zlatých z fondu, 45 zlatých od pražského magistrátu a i nadále dostávali sobotales. Ale z tohoto museli platit i své pomocníky, takže si polepšili jen o málo. Dalšího zvýšení platů se učitelé dočkali až v roce 1850. Od tohoto roku činil učitelský plat 400 zlatých, první pomocník měl nárok na 250 zlatých, druhý pomocník na 200 zlatých a třetí na 180 zlatých.

Výstavba nových škol
Důležitou etapou historie smíchovského školství byla výstavba nových školních budov a rozšiřování počtu tříd. Roku 1857 byla postavena nová škola v tehdejší Komenského ulici (dnes je to ulice Na Bělidle): „K nákladu stavebnímu přispěly obec pražská jakožto patron školní 6 000 zlatými, obec smíchovská 12 800 zlatými a obec radlická 1 800 zlatými.“ Byla to trojtřídní škola a z původní školy sem přestoupilo 400 dětí. Avšak v roce 1868 byla triviální škola proměněna na obecní školu hlavní a průmyslovou se čtyřmi chlapeckými a čtyřmi dívčími třídami + paralelkami prvních ročníků, takže zde bylo deset tříd. Potřeba průmyslové školy byla zdůvodněna slovy: „Pro průmyslový ráz Smíchova mělo se všeobecně za to, že zde též průmyslová škola najde vděčné uplatnění.“ Ale průmyslovka vydržela pouhé tři roky a roku 1872 byla uzavřena s tím, že se nehodí do „učební soustavy zákonů školních“. Díky řediteli Františku Zoubkovi byla zřízena vyšší dívčí škola pro žačky od 12 do 14 let, a to na poměrně neobvyklém místě: v restaurační místnosti pivovaru U zlatého anděla. Tato škola ale brzo (1871) zanikla a znovu byla otevřena až roku 1907 v plném rozsahu a od 1. září 1918 fungovala jako dívčí odborná a rodinná škola.

Dne 24.srpna 1873 c.k. zemská rada školní ustanovila, že na Smíchově mají být tyto české školy: 1. měšťanská chlapecká škola trojtřídní ve spojení s obecnou chlapeckou školou pětitřídní
2. samostatná obecná chlapecká škola pětitřídní
3. měšťanská dívčí škola trojtřídní ve spojení s obecnou dívčí školou pětitřídní
4. samostatná obecná dívčí škola pětitřídní.
A jak se řeklo, tak se i udělalo, a ve školním roce 1873/1874 byly otevřeny dívčí školy v budově v tehdejší Komenského ulici a chlapecké školy byly umístěny v bývalé továrně na sirky v Plzeňské ulici, která byla k tomuto účelu zakoupena. V tomto školním roce studovalo na smíchovských školách 732 chlapců a 666 dívek, fungovalo i nedělní nepovinné vyučování kreslení a kupectví. Byla podána i žádost o večerní vyučování pro dělníky, ale ta byla zamítnuta.
Německé školy
Vzhledem k tomu, že až do roku 1918 české země úpěly pod rakouským jhem, je zřejmé, že se hojně vyskytovaly i školy, v nichž byla vyučovacím jazykem němčina. I na Smíchově byly takové školy - několik obecných i měšťanských škol a Německé c.k. nižší reálné gymnasium, které vzniklo odštěpením několika tříd z malostranského gymnázia. Zajímavé je porovnat školství české a německé z hlediska počtu žáků. Procento žáků na německých školách bylo totiž vyšší než procento německého obyvatelstva na Smíchově. Není příliš obtížné uhodnout, proč – do německých škol byly rodiči posílány i české děti, a to z různých důvodů: „Jedni mají za to, že se tam jejich děti snáze německy naučí, jiní opět, pozorujíce v jednotlivých německých třídách menší počet žactva, než ve třídách českých, vidí v tom lepší prospěch vyučování, opět jiní zamýšlejí své děti věnovati studiím, jsou toho mylného náhledu, že se tak státi může jedině na základě a pomoci samospasitelné němčiny…“ Ale byl zde i jeden háček - pokud rodiče poslali svého potomka, který neuměl německy, do německé školy při dobré víře, že se tam německy naučí, mohli se šeredně zklamat a mít doma nevzdělané dítě, které se ve škole nemůže nic naučit, protože nerozumí vyučovacímu jazyku…

Vzdělávání počátkem 20. století
Koncem 19. století již bylo smíchovské školství na velmi slušné úrovni, jak o tom svědčí slova Jana Paulyho: „Na Smíchově jest svědomitě o potřeby školní mládeže postaráno a školství smíchovské řadí město do jedněch z nejpřednějších měst českých.“ V této době už bylo školství v zaběhnutých kolejích, problémy nastaly až s příchodem první světové války. V té době totiž učili převážně muži a ti byli povoláváni do války, I. měšťanská škola byla přeměněna v lazaret a její žáci se museli přestěhovat do budovy II. měšťanky, kde probíhalo střídavé vyučování, tzn., že jedna škola vyučovala dopoledne, druhá odpoledne a po týdnu si to vyměnily.
Zajímavou věcí je také fakt, že roku 1917 byly sebrány k válečné potřebě školní zvonky. Během války (a nejen tehdy) se také stávalo, že nebylo uhlí, a tudíž nebylo čím topit. Ředitelům pak nezbývalo nic jiného než vyhlásit prázdniny, nebo učit ve studených třídách. Radní mysleli i na volný čas smíchovských dětí a roku 1908 byl otevřen Městský útulek školní mládeže. Ten byl určen pro šestileté až jedenáctileté děti rodičů, kteří trávili celý den v práci nebo se jim z jiných důvodů nemohli věnovat. Během první světové války byly do útulku přijímány děti od šesti do čtrnácti let. Útulek měl podobnou funkci jako dnešní družiny: děti chodily na vycházky do okolí, na plovárnu, v zimě chodily sáňkovat nebo se klouzat na řece. Pokud zrovna nebyly venku, tak se věnovaly rukodělnému zaměstnání – vyráběly drobné předměty z papíru, dřeva, vlny atd., které si pak o Vánocích a Velikonocích nosily domů.

Ve školním roce 1913-1914 byla také otevřena první smíchovská pomocná škola, která tenkrát představovala dnešní zvláštní školu. Její funkci plně vystihují tyto dva citáty: „Děti, které z různých příčin zůstaly opožděny ve vývoji duševním a které na škole obecné nemohou stačiti tempu i požadavkům učebního cíle, potřebují specielní výchovy, při níž je brán zřetel k jejich individualitě.“ „Pomocná škola, přidělena správou III. obecné škole chlapecké, je dobrodiním pro úchylné děti a tím i pro obecnou školu, neboť soustřeďuje slabší materiál po stránce intelektuální, ulehčuje svým obtížným úkolem značně práci pro děti normální. Počala se slibně rozvíjeti ve školním roce 1913-1914, kdy na počátku svém v září 1914 pro mobilisaci učitele Boh. Zelenky nebyla již otevřena.“ Tato škola byla znovu otevřena až roku 1922 a z původní jedné třídy s 20 dětmi se v roce 1925 rozšířila o další třídu a o tři roky později ji navštěvovalo již 40 dětí.
Rok 1919 byl pro smíchovské školy doslova rokem revolučním. Po první světové válce byly na Smíchově dvě chlapecké a dvě dívčí měšťanské školy a protože už v nich bylo příliš mnoho žáků, každá z těchto škol se rozdělila na dvě a tím pádem bylo na Smíchově již osm měšťanek. Další důležitou událostí bylo zrušení povinných návštěv kostela a náboženské výchovy a neméně zajímavou inovací bylo i zrušení celibátu učitelek.

Smíchovské střední školství
Dnes má Smíchov rozvinuté střední školství, ale cesta k němu vedoucí byla velmi trnitá. Smíchovští radní se snažili získat svolení ke zřízení české střední školy: „Podávána od roku 1874, kdy tu zřízeno německé gymnasium, k ministru vyučování rok co rok žádosť za žádostí, aby na Smíchově zřízen byl za státní útraty nějaký ústav střední s vyučovacím jazykem českým.“ Ani opakované žádosti nepomohly, a tak se radní uchýlili k dalšímu argumentu: „Jest právě Smíchov jedinou obcí v Čechách a zajisté i v celém mocnářství, kde jest 19 chlapeckých tříd obecných a měšťanských škol s počtem 1337 českých žáků, aniž by tu bylo nějakého českého ústavu středního.“ Schválení gymnázia se Smíchovští dočkali až v listopadu roku 1882. Gymnázium bylo nazváno Císařsko-královské gymnasium na Smíchově. Jeho prvním ředitelem se stal Karel Doucha a prvním profesorem byl jmenován Josef Novák. Bylo to čtyřtřídní gymnázium nižšího typu. V prvním roce se otevřely dvě třídy a roku 1884 už se učilo ve čtyřech třídách a v tomto roce se také změnil název na C.k. vyšší gymnasium na Smíchově. První maturitní zkouška zde proběhla až ve školním roce 1899-1900 a až do roku 1919 bylo gymnázium čistě chlapecké – v tomto roce začala na gymnáziu studovat první dívka Marie Weissová. Tímto se na gymnáziu nastartovala koedukace a během školního roku 1929-1930 zde studovalo 610 chlapců a 64 dívek.

Roku 1936 bylo gymnázium opět přejmenováno a tentokrát ho pojmenovali na počest učitele, který zde učil 11 let: Státní československé reálné gymnasium Dr. Jindřicha Vančury. Tradici školy pomáhalo tvořit i několik známých profesorů – např. František Drtina, Vojtěch Jirát, Vincenc Lesný a Bohumil Mathesius. Vančurovo gymnázium vychovalo i mnoho osobností, ze kterých je nejproslulejší Jan Werich, dále např. E.F.Burian, Josef Kemr a jiní. Těžké chvíle škola prožívala během nacistické okupace a poté i během socialistické éry, kdy byla společně s Drtinovým gymnáziem zrušena, respektive přeměněna na jedenáctileté školy. Dnes je to známé gymnázium Na Zatlance. Na Smíchově nebyla jen gymnázia, ale i střední odborné školství. Dlouhá léta sem patřila střední průmyslová škola stavební, která se po druhé světové válce přesunula z Prahy 1 do budovy po bývalé německé reálce ve Zborovské ulici, ale ve školním roce 1993-1994 se odstěhovala do nové budovy v Praze 4. Ještě významnější školou byla průmyslovka založená roku 1901 - c.k. státní průmyslová škola na Smíchově To, že byla na vysoké úrovni, dokládá i motocykl, který byl vyroben ve školních dílnách roku 1928. Dnes je to Smíchovská střední průmyslová škola.
Další známou školou, tentokrát v Košířích, je gymnázium v budově postavené roku 1937. Během let 1937-1992 se v ní vystřídaly různé základní a střední školy a v roce 1992 se zde začala psát historie Gymnázia Nad Kavalírkou.

Současné školy
Dnes území Smíchova a Košíř disponuje téměř všechny typy škol od mateřských přes základní, zvláštní a střední až po vysoké. Mezi základními školami má poměrně důležitou funkci FZŠ s rozšířeným vyučováním jazyků, která je umístěna v budově bývalého Drtinova gymnázia. Kromě běžných škol jsou zde i školy speciální, jako např. bilingvální mateřská škola Pipan a speciální škola pro sluchově postižené v Holečkově ulici, soukromá rakouská škola a gymnázium pro mimořádně nadané děti Buďánka.