Ferdinand II. - Karel VI. (1619 – 1740)
Ferdinand II. Štýrský (1619 – 1637)
Roku 1611 se stal českým králem Matyáš, který se již před svým nástupem zavázal, že za svého života se nebude zabývat nástupnickou otázkou, ale na nátlak katolické církve už v roce 1617 předložil Ferdinandovu kandidaturu. Matyáš ani jeho dva bratři neměli potomky a v úvahu tak přicházeli dědicové ze španělské nebo štýrské habsburské větve. Španělé se nároků na střední Evropu vzdali, a tak byl vybrán Ferdinand Štýrský. Ferdinand II. se narodil 9. července 1578 ve Štýrském Hradci jako syn arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. V mládí ho vychovávala jeho matka v rodném Štýrském Hradci. Její výchova byla přísně katolická a v letech 1590-1595 studoval mladý Ferdinand na jezuitské akademii v bavorském Ingolstadtu. Tam jsou pravděpodobně kořeny jeho pozdějšího bigotního katolicismu. Miloval hudbu, divadlo a lov, avšak traduje se, že nebyl příliš statečný a nejraději trávil čas v klidu v rodinném kruhu. Ferdinand II. byl prý dobromyslný, přívětivý, velkorysý a zbožný, ale do života českých zemí zasáhl neobyčejně tvrdě a krutě, jako žádný jiný z Habsburků, vysloužil si zde přízvisko „krvavý“ a dokonce má na triku i zavraždění Albrechta z Valdštejna.
Ferdinand nebyl zvolen, pouze přijat za příštího panovníka. Nekatolická opozice ho sice nechtěla, protože Ferdinand prosazoval násilnou rekatolizaci, ale Ferdinand byl bez větších problémů přijat ve vedlejších zemích Koruny české i v Uhrách, což se nekatolíkům vůbec nelíbilo a v březnu roku 1618 byl svolán sjezd nekatolických stavů, který vedl až ke květnové pražské defenestraci. Tímto odbojem začala třicetiletá válka. 24. května byla svržena královská moc a sjezd zvolil zemskou vládu třiceti direktorů. V čele této vlády stál Václav Vilém z Roupova a vrchním velitelem vojsk se stal Jindřich Matyáš Thurn. S českým povstáním souhlasilo Slezsko i obě Lužice, ale Morava zůstala neutrální, protože byla pod vedením Karla st. ze Žerotína, který se bál otevřeného konfliktu. Karel byl roku 1619 odsunut a jeho nástupce Ladislav Velen ze Žerotína ze k povstalcům přidal. Ve stejném roce také zemřel Matyáš a Ferdinand II. se ujal vlády. V červenci se v Praze shromáždil generální sněm stavů zemí Koruny české. Ferdinand II. byl sesazen a sněm zvolil kalvína Fridricha Falckého. Ten byl zvolen i z toho důvodu, že měl za manželku dceru anglického krále Jakuba I. a stavové věřili, že takto získají na svou stranu mocnou ostrovní říši, které byla předtím (ostatně i poté) celá střední Evropa úplně ukradená. Fridrich, přezdívaný Zimní král, byl ale slabý a neúspěšný a po prohrané bitvě na Bílé Hoře, která se odehrála 8. listopadu 1620, zbaběle utekl a císařská vojska obsadila Čechy i Prahu. Ferdinand Štýrský se opět stává českým králem. První, co udělá, je to, že sestaví exekuční komisi, která má za úkol potrestat stavovský odboj. Nejznámější částí trestu je poprava 27 pánů na Staroměstském náměstí. Původně mělo být 51 popravených, ale po různých přímluvách a intrikách jich zbylo jen 27. Poprava se odehrála 21. června 1621, trvala 4 hodiny a popraveni byli např. Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jáchym Šlik, Jan Jesenius a další. Dvanáct hlav pak až do roku 1631 pro výstrahu visely na Mostecké věži.
Dalším trestem byly konfiskace majetku popravených, emigrantů a dalších zúčastněných na povstání. Zabavený majetek získala církev, prohabsburská katolická šlechta a cizí rody. Při konfiskacích byla díky měnovým podvodům katolických magnátů s finančními spekulanty ze zahraničí ražena znehodnocená, tzv. „dlouhá mince“, která měla snížený obsah stříbra a její cena se tudíž snížila na desetinu. Tyto machinace vedly k vysokému vzestupu cen, inflaci a posléze až ke státním bankrotu v roce 1623. Vliv na hospodářský úpadek českých zemí měly i válečné útrapy. Města byla poškozena, musela platit zvláštní daně, což vedlo k zadlužení. Další pohromou byl velký úbytek obyvatelstva – část emigrovala, část zemřela díky hladu, epidemiím atd. Lidé opouštěli vypálená hospodářství, nemohli kvalitně obdělávat půdu, protože jim byl zabaven tažný dobytek. Bohatí feudálové začali vytvářet velká panství, na kterých zaváděli robotní povinnost a z poddaných udělali nevolníky. V Čechách začala probíhat násilná rekatolizace – katolictví se stalo jediným povoleným náboženstvím. V roce 1624 byli ze země vypovězeni protestantští kazatelé, nekatolickým stavům dali na výběr: buď přestoupí na katolickou víru, anebo musí odejít ze země. Ale poddaným bylo vystěhování zakázáno (není divu, přišli by o pracovní sílu), a tak ti odvážnější utíkali potají. Do ciziny odešlo i mnoho vzdělanců, což mělo za následek úpadek kulturního života. Roku 1627 byl vydán tzv. mandát Ferdinanda II., kterým byla vypovězena nekatolická šlechta. Zemi museli opustit do 6 měsíců a jejich nejčastějším cílem bylo Nizozemí, Polsko, Sasko a západní Slovensko. Mezi uprchlíky byli i Jan Amos Komenský, grafik Václav Hollar, malíř Karel Škréta, historik Pavel Stránský i vůdce povstání Matyáš Thurn. Zimní král Fridrich Falcký byl dán do císařské klatby, zbaven svých zemí (Horní a Dolní Falc) a kurfiřtské hodnosti a až do své smrti roku 1632 žil v emigraci v Haagu. Kulturní život byl omezen i kvůli přísné cenzuře knih, známým cenzorem byl např. páter Koniáš. Roku 1638 byly všechny školy svěřeny jezuitům, čtyři pražské fakulty byly spojeny v jedinou Karlo-Ferdinandovu univerzitu a rektorem byl vždy jen jezuita.
Zaujímavosti o referátoch
Ďaľšie referáty z kategórie