Leopold I. (1657 – 1705)
Leopold se narodil 9. června 1640 Ferdinandovi III. a Marii Anně Španělské. Jakožto druhorozenému synovi mu byla zvolena církevní kariéra. Tomu také odpovídala jezuitská výchova, ale po smrti svého staršího bratra Ferdinanda IV. se musel přeorientovat na královské záležitosti.Leopold nebyl příliš velkým krasavcem, nápadný byl zejména charakteristický rodový znak Habsburků – „spodní pysk tak svislý, že přední zuby vystupují, čímž se mu ztěžuje mluvení“. Byl tedy ošklivý, ale zato inteligentní a všestranně nadaný. Jeho největším koníčkem byla hudba, fyzika a alchymie, zato jazyky se příliš nenaučil. Hlavním jazykem jeho dvora byla italština, česky neuměl vůbec a německy jen velmi málo. Neměl dostatečné vojenské a diplomatické vzdělání a také příliš neprojevoval vladařské předpoklady, ale to mu nezabránilo v tom, aby na trůně vydržel celých osmačtyřicet let. Ani nedostatek tělesného půvabu nezabránil Leopoldovi v trojnásobném manželství. Poprvé se oženil se svou neteří Markétou Terezií, která mu povila několik dětí, ale dospělosti se dožilo jen jedno – Marie Antoine. Císařovou další ženou byla sestřenice Klaudie Felicitas a třetí manželkou se stala Eleonora Magdalena Falcko-Neuburská. S Eleonorou prý byli považováni za nejošklivější panovnický pár v celé Evropě. Ale důležitější pro habsburský rod bylo to, že zplodili celkem deset dětí, z nichž Josef I. a Karel VI. se později stali císaři.

Za Leopoldovy dlouhé vlády se monarchie přetvářela v absolutistický stát, a to hlavně byrokratickými prostředky. Významnou roli v hrála císařská dvorská kancelář a také byla posílena moc tajné císařské rady. Docházelo k posilování centrální moci a absolutistické vlády na úkor zemských úřadů. To všechno spolu s upřednostňováním rakouských zemí odsouvalo Čechy do postavení provincie. Nadále pokračoval proces rekatolizace, odnárodňování šlechty a úpadku duchovní kultury. V důsledku snížení počtu obyvatelstva za třicetileté války, a v souvislosti s rozvojem panských velkostatků docházelo v této době i k upevňování nevolnictví. Na vídeňském dvoře se v Leopoldově okolí opět po delší době objevili příslušníci české šlechty - především Václav Eusebius z Lobkovic, který řídil politiku vídeňské vlády v letech 1669-1674. Habsburské říši hrozilo nebezpečí téměř ze všech stran, zejména od Turků, kteří prozíravě využili sporů mezi evropskými státy a jejich vyčerpání po třicetileté válce. Roku 1663 Turkové zaútočili na uherské vnitrozemí a dobyli Nové Zámky, což vyprovokovalo habsburskou protiofenzivu, která byla úspěšná. Ale o dvacet let později se Turkům podařilo obklíčit Vídeň. Habsburkům přišla na pomoc silná armáda říšských knížat pod vedením Karla Lotrinského a polsko-litevské oddíly v čele s králem Janem III. Sobieským. V bojích vynikl nejvýznamnější císařský vojevůdce přelomu 17. a 18. století, princ Evžen Savojský. Turci utrpěli drtivou porážku a vítězství u Vídně bylo započalo vytlačování Turků z Uher.

České území bylo za Leopoldovy vlády ušetřeno přímých válečných akcí (s výjimkou východní Moravy). Ale války monarchii vyčerpávaly hlavně finančně a přivedly ji do stavu chronické finanční krize. Vláda hledala východisko především ve zvyšování berní a zavádění dalších forem zdanění, které nejvíce postihovaly české země. Následky válek i malá možnost zapojení do mezinárodního obchodu spolu s málo výkonnou zemědělskou výrobou způsobily zaostávání habsburské monarchie za velmi rychle se rozvíjejícími státy západní Evropy. Velkou nevýhodou byla i skutečnost, že středoevropské soustátí bylo konglomerátem nesourodých zemí rozdílné ekonomické úrovně. Koncem 17. století začaly v českých zemích a na Slovensku vznikat první manufaktury, ale podpory ze strany panovníka, stejně jako dalším snahám o nové směry hospodářské politiky (merkantilismus), se jim nedostávalo. Za Leopolda už byly téměř celé Čechy i Morava katolické, takže v tomto směru problémy nebyly. Ale sociální situace obyvatelstva, zejména venkovského, byla velmi tíživá, neboť poddaní se stále častěji dostávali do konfliktů s vrchností a docházelo k selským povstáním, z nichž největší proběhlo v roce 1680. Leopold zemřel 5. května 1705 ve Vídni a pochován byl do kapucínské hrobky stejně jako jeho otec Ferdinand III.

Josef I. (1705 – 1711)
Josef I. se narodil 26. července 1678 jako syn Leopolda I. a jeho třetí ženy, Eleonory Magdalény Falcké. Již od narození byl předurčen za otcova následníka a proto mu Leopold ještě za svého života zajistil nástupnictví v monarchii i na císařském trůnu. Uherským králem byl Josef korunován roku 1687, tedy ve věku pouhých devíti let a o tři toky později byl korunován římským králem. Avšak nikdy se neuskutečnila jeho korunovace na českého krále, neboť tu jednoduše nestihli.
Inteligentní a schopný mladík prošel náročnou výchovou budoucího panovníka, vyznačoval se především jazykovým nadáním a zájmem o hudbu, kterou po vzoru otce provozoval i komponoval. Za stinnou stránku jeho osobnosti byl považován značný zájem o ženy, který projevoval již od svého mládí. Aféry a skandály, vyplývající z jeho vztahů, čeřily poklidné ovzduší vídeňského dvora, kde v době Leopolda I. vládla mravopočestná atmosféra. Velké naděje, kladené v tomto směru do Josefova sňatku s Amálií Vilemínou Brunšvickou, se nenaplnily, Josef nezůstal své ženě věrný a pravděpodobně ji po několika letech manželství nakazil pohlavní chorobou, která měla za následek její neplodnost. Do té doby se jim narodily tři děti: Marie Josefa, Leopold Josef a Marie Amálie.